Po tanečním kursu můžeš na taneční zábavy

„Hurá a konečně!“ Takto nějak jsem zajásala, když jsem za sebou naposledy zavírala dveře od budovy nesoucí název ZÁKLADNÍ ŠKOLA. Stalo se tak již před několika desítkami let, ale na tento okamžik asi zapomene jen málokdo. Každé 15leté dítě se na tento okamžik jistě těší. V mém případě tím rokem ukončení mé povinné školní docházky je r.1974.

Moje maminka vždy slibovala, že až vyjdu ze školy, že pokud budu chtít, že mi zaplatí taneční kurs, a po jeho absolvování pak můžu chodit na taneční zábavy. Ona sama moc ráda tančívala a musím uznat, že tančila moc hezky. Jablko opravdu od stromu daleko nepadá. Do tanečních mě teda přihlásila, poněvadž jsem s tím souhlasila a chodila jsem tam moc ráda a také jsem si každou hodinu zde strávenou užívala plnými doušky. Rodiče mně do tohoto kursu nakoupili sukně, halenky i šaty, abych nechodila celý kurs jen v jednom oblečení, nakoupili i střevíce a patřičné doplňky. Snad všechny maminky to prožívaly se svými syny a dcerami, poněvadž byli všichni krásně ustrojeni a upraveni. Taneční kurs není jen o tanci, ale také o chování se ve společnosti. Zde nás lektoři učili, jak se mají chovat muži vůči ženám, kdo koho zdraví jako první, kdo komu má dát přednost a jiné zásady slušného společenského chování - ať už v restauracích, divadlech, kině, v dopravních prostředcích, nebo jen na ulici. Musím říci, že mně taneční daly hodně. Troufnu si říci, že perfektně jsem se tu naučila tancovat zejména tance jako je valčík, polka, tango, mazurka, polonéza.

O něco méně mně pak šly tančit latinskoamerické tance, ale později jsem zjistila, že je ani umět nemusím na vesnických zábavách. Když končil tento kurs, tak jeho ukončení bylo v době plesové sezony a závěrečný večer zvaný KOLONA byl moc a moc hezký a nezapomenutelný. Všechna děvčata byla v dlouhých bílých šatech, tak to spíše vypadalo jako na přehlídce svatebních šatů. A kluci? Ti byli v těch oblecích stejně hezcí jako my děvčata. Pamatuji si, že chlapci dávali svým tanečním partnerkám knihu s verši a chlapci od nás dívek dostávali kapesníčky. Moje knížka od tanečníka se jmenovala VEZMI TU RŮŽI od spisovatele PIERRE de RONSARD. Dodnes ji mám v knihovně.

Když už jsem měla po tomto kursu, tak je jasné, s čím jsem šla za svými rodiči. Chtěla jsem už chodit na zábavy, jak mně slíbili. Ale nepovolili mně to hned, ale až budou prázdniny. Tak jsem musela čekat a doufat, že nezapomenu taneční kroky. Teď už vím, že to není básnička, nebo nějaký chemický vzoreček, a že tohle se prostě zapomenout opravdu nedá.

O prázdninách, jak to dříve bývalo na vesnicích, to bývaly takzvané Červnové, Červencové a Srpnové noci, pořádané vždy nějakými spolky jako jsou hasiči, zahrádkáři, tehdy také svazy žen, svazy mládeže a další spolky. Na tyto zábavy chodili také moc rádi moji rodiče, a tak jsem věděla, že zpočátku budu chodit s nimi, než se trochu lidově otrkám. Možná díky své tehdejší stydlivosti bych snad ani sama nešla. Nebyla jsem moc průbojná a už vůbec ne suverénní. V naší vesnici se tyto zábavy konávaly ve velmi romantickém prostředí. Byl jím hájíček se spoustou jehličnatých stromů, a taneční kolo bylo těmito stromy obklopeno. Hrávaly tu velmi často především dechovky, které jsem si oblíbila v tanečním kursu. Zde na zábavy také chodívaly tancechtiví lidé z okolních vesnic.

Dny pomalu a jistě utíkaly, začaly prázdniny a konečně jsem se dočkala dne, kdy půjdu se svými rodiči na svoji první životní taneční zábavu. Byla to Červencová noc, kdo ji pořádal, si nepamatuji, za to si však velmi dobře pamatuji, s kým jsem ji téměř celou protančila a kdyby to šlo, tak s tím chlapcem bych klidně tančila dodnes. Pro mě to byl ten nejkrásnější kluk tehdejšího večera, kluk, který sám chodil do tanečního kursu a na velmi vysoké úrovni bylo také jeho chování, které mně bylo vzorem. Jmenoval se Lada, a snad kromě 1 - 3 sérií hudby jsem tančila tohoto večera jen s ním. Měl tam tehdy také svoji sestru, kterou z bratrské lásky musel také vytáhnout do kola. A určitě si se mnou chtěl zatancovat také můj tatínek. Lada byl o 3 roky starší než já, tak byl jistě už zkušenější tanečník, ale nemyslím si, že bych za ním v tanečním umění byla pozadu. Zřejmě tak trochu jsem umění tancovat zdědila po své mamince. Zde jsem se také skamarádila s Ladovou sestrou. Navíc jeho i moji rodiče se spolu velmi dobře znali, takže věděli, že mě protáčí moc slušný a inteligentní chlapec. Tato zábava je v mé paměti zapsaná zlatým písmem. Dodnes jsme přátelé, byť tehdy jsem se do něj zamilovala.

Jenže vzhledem k tomu, že mu bylo19 let, musel pak na vojnu, a bylo jasné, že nějaký rok jej nemusím vůbec na zábavách či plesech potkat. Na vojně byl na Slovensku a až v Čierne nad Tisou, což je odsud moc daleko. Díky této zábavě jsme si pak vyměňovali dopisy, poslali si vzájemně fotografie, takže jsme o sobě věděli. Jenže po vojně si pak našel jinou dívku, se kterou se oženil, a já jsem ze zlosti jeho dopisy vhodila do kamen, ale jeho fotografie mám dodnes. Dnes se tomu samozřejmě směji, nadále jsme přátelé a kamárádí spolu i naše děti. Jeho syn byl mé dceři dokonce na svatbě, kde měl za úkol fotit. A musím dodat, že jsem v jeho synovi viděla Ladu, stejně hezký a moc slušný.

Anicka59 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete