Prázdninový den

„Chtělo by to nějakou změnu ve stereotypu posledních týdnů,“ pomyslila jsem si s touhou trochu si zpestřit alespoň jeden z podzimních dnů.

Není divu, že si chci povyrazit, když už mne pár dní trápí zaseklý krk, nespavost a také zlobí můj malý domácí zvěřinec.

No to vám musím upřesnit, abyste byli také v obraze: Mám Sissi, pětiletou fenku německého ovčáka a k ní jsem si pořídila ještě půlročního kocoura Vilíka. Sissině jsem vysvětlila, že kocour patří do naší smečky a že mu nesmí ublížit. Pár dní jsem je na sebe zvykala a pak se zdálo, že je vše v pohodě, že oba pochopili co po nich chci, pominu-li jejich společné ničení zahrady a jiné rošťárny.

A co se před několika dny nestalo. Při návratu z nákupu mne u vrátek očekávala Sissi, držíc ve své tlamě bezvládné tělíčko Vilíka. Krve by se ve mně nedořezal, jak to byl pro mne hrůzný pohled. Sotva jsem otevřela vrátka, kocour okamžitě ožil, osvobodil se ze zubaté pasti a společně s fenkou očekávali, bok po boku, co jsem jim donesla dobrého. Muselo to být slyšet hodně daleko, jaký balvan mi v té chvíli spadl z mého, snad hrůzou, zastaveného srdce.

Ještě několik dní jsem si musela zvykat na děsivě vypadající hry mých chlupatých miláčků. Sissina tahala Vilíka jako štěně po zahradě a ten držel. Když už měl pocit, že je příliš oslintaný, utekl na svou plotem oddělenou polovinu zahrady, kde si pečlivě očistil svůj kožíšek a odpočinul, aby se opět vrátil ke své psí kamarádce a nechal se od ní zase „mordovat“, nebo aby společně podnikli loupežnou výpravu ke slepicím, u nichž sežerou zrní, šrot, či jiné pochutiny. Kdo neví, že je to pouze hra, při pohledu na ty dvě šelmy, mu tuhne hrůzou v žilách krev. Není tedy divu, že než jsem si zvykla na jejich „kočkování“, docela mi to pocuchalo nervy.

No a teď to nevlídné počasí a vrcholem toho všeho změna času. Cítila jsem, že se sebou musím něco udělat, pokud chci uchovat své tělo ve funkčním stavu.

Z přemýšlení co s tím, abych si vylepšila svou pochmurnou náladu mne vytrhla zpráva od dcery. „Mamko, budou podzimní prázdniny. Co kdybys s námi jela na koupání do Gmundu?“ Hned jsem ožila. „No to je ono! Geniální myšlenka. Budu celý den s dcerou a vnukem a ještě k tomu uděláme něco pro své zdraví,“ pomyslela jsem si. V nevlídném počasí ideální řešení, jak nemarnit čas vysedáváním u TV, počítače či her v mobilu a místo toho aktivně prožít den.

Domluvili jsme se na pondělí. Mysleli jsme, že v úterý, na státní svátek, bude v termálech víc lidí, tak jsme se chtěli vyhnout návalu.

Moc jsem se těšila. Upekla jsem oblíbené svatomartinské rohlíčky plněné nádivkou z kešu oříšků, nachystala pořádnou svačinu z housek s máslem, sýrem a šunkou, přihodila do tašky s občerstvením ještě nějaké sušenky a pití a v pondělí ráno přistoupila k dceři a vnukovi do auta plna radostného očekávání.

Cesta nám krásně ubíhala. Plánovali jsme, jak si uvolníme zatuhlé tělo v perličkové lázni, promasírujeme se pomocí masážních trysek, protáhneme a prokrvíme plaváním a krásně prohřejeme v teplé slané vodě. Po hodině, v 9,15 jsme se dostali k parkovišti. Trochu nás zarazilo množství aut, neboť bylo krátce po otevření lázní, ale nakonec jsme místo k parkování našli.

Před vchodem do lázní stála nekonečná řada čekajících lidí, která připomínala Václavák v roce 89.

Postavili jsme se do té nekonečně dlouhé fronty prokřehlých lidí. Fičel ten den dost silný ledový vítr. Ti co měli teplé péřové bundy byli ve výhodě. Ostatní se po chvíli čekání klepali zimou a utěšovali se konstatováním, že kdyby pršelo, bylo by hůř. Po hodině již bylo jedno, kdo byl na lehko a kdo měl teplé oblečení. Zima už byla všem.

Po půldruhé hodině čekání a postupování fronty lidí po centimetrech jsme se k naší velké radosti dostali do vestibulu. „Konečně jsme v teple,“ tetelili jsme se blahem. „Teď už bude dobře. Za chvíli budeme na řadě a pak se prohřejeme v teplé lázni,“ těšili jsme se jak malé děti. Když jsme se konečně dostali téměř k pokladně, obsluha postavila na pult ceduli, že je kapacita zaplněna.

„Tohle znám, stává se mi to často v obchodě, že u pokladny nastane nějaká komplikace a musíme čekat. Já mám talent se postavit vždy tam, kde bude problém,“ řekla jsem ještě s úsměvem v domnění, že když vyjde někdo z lázní ven, dalšího člověka pustí dovnitř.

A opravdu, po dlouhé době paní v recepci zavolala, že může vpustit dvacet lidí. My jsme byli jedenadvacátí. Stála jsem u pultu s pokladnou, kam mi přímo před nos postavili opět onu ceduli, že je kapacita naplněna a další lidé do lázní již nemohou, dokud zase někdo z koupání neodejde.

Ale to se nestalo. Pár lidí vyšlo, ale žádní další dovnitř nemohli. Po delší době nám bylo sděleno, že kapacita je stále plná, protože do lázní chodí i lidé, kteří jsou zde ubytováni, takže těch pár odcházejících nemá vliv na to, abychom byli vpuštěni dovnitř.

No, zkuste si představit, že už máte být na řadě a zrovna vám těsně před nosem zavřou s tím, že prostě máte smůlu. Buď můžete odejít, nebo čekat, až se konečně uvolní nějaká místa. V hlavě se mísí různé pocity a člověk se nemůže rozhodnout, co s tím. Kdybychom stáli kus dál od pokladny, tak je nám jasné, že nejrozumnější bude odejít. Ale když už stojíte první v řadě? Co s tím? Co když zrovna sotva odejdeme, budou moci do lázní jít další z čekajících?

No co vám budu povídat. Když už jsme vydrželi čekat 4 hodiny, vycvičená z dob totality z front na vložky, toaleťák či banány jsem nadále hrdinně čekala v naději, že konečně odejde dostatečné množství vykoupaných lidí. Přiznávám, že jsem zavzpomínala i na to, jak manžel stával celou lednovou mrazivou noc frontu před CKM, Čedokem či Rekreou. Čekal obětavě na zahájení prodeje omezeného množství zájezdů k moři, abychom si na zdravém mořském vzduchu dali do pořádku naše nemocné průdušky.

„Lidé stojící daleko za námi stále mrznou venku a nevzdávají to, tak proč bychom to vzdávali my, tady v teple a hned první v řadě?“ letělo mi hlavou.

Na všem se snažím najít vždy něco pozitivního. Tentokrát to bylo to, že jsme při tom čekání poznali pár fajn lidí, s nimiž se dalo pěkně pokecat. Nebýt toho čekání, nikdy bychom se nepotkali, což by byla škoda. Byli pozitivně naladěni a s nimi nám ten čas utíkal mnohem rychleji, než by to bylo bez nich.

Časem k nám však dorazila informace, která nás zcela vyvedla z míry. Ony nejsou prázdniny jen u nás, ale i zde v Rakousku a většina těch, kteří měli to štěstí se dostat do lázní, má celodenní vstupenku. Pokud budeme mít štěstí, do lázní se dostaneme nejdřív za dalších několik hodin. Po této ráně jsme to vzdali. Ale ne tak docela.

„Pojedeme do aquaparku na Lipno. Tam by nemuselo být tolik lidí, když jsou snad všichni v Gmundu,“ řekla dcera, která se také jen tak nevzdává svých plánů. Pro jistotu tam vnuk zavolal, zda mají volno. Měli. Hodinová cesta na Lipno nám také docela pěkně uběhla. Jen se zhoršilo počasí. Pršelo, vítr zesílil a u Lipna bylo i něco málo sněhu. Po příchodu do aquaparku se nám zatmělo před očima. Na pultu u pokladny stála cedule „Kapacita je plná“.

Další frontu jsme již nestáli. Vydali jsme se k domovu. Viděli jsme Lipenskou přehradu, v níž chybí spousta vody, pokochali se podzimními barvami přírody, strávili jsme společně celý den a domů se vrátili utrmáceni, jako bychom se celý den cákali ve vodě.

I tak byl ten den krásný, protože jsme byli spolu. No a pro příště víme, že než tam zase pojedeme, pořádně si zjistíme, zda nejsou prázdniny či svátek nejen u nás, ale i v Rakousku.

U vrátek na mne čekala Sissina s Vilíkem. Dovedli mne s vyčítavým pohledem ke svým miskám, aby mi dali najevo, že jsem trochu přetáhla čas večeře. Jakmile dostali najíst, rychle svou porci slupli a nezvykle rychle se vytratili z mého dohledu. Však věděli proč. Záhony, které jsem v minulých dnech pracně zryla a připravila na jarní osev, mi celé rozhrabali tak, že budu mít dalších pár dní o „zábavu“ postaráno, než dám vše zase do původního stavu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10