První setkání s mořem

Již coby dítko školou povinné jsem tajně snila  o dovolené u moře a toužila ho spatřit na vlastní oči. Tehdy právě začínalo vysílání TV a v některých dokumentech se už dalo něco o moři zjistit. Ale vlastní zážitky jsou přece něco úplně jiného.

Moje  první setkání s mořem se uskutečnilo krátce po svatbě, kdy jsme s manželem měli možnost se zúčastnit výměnného pobytu mládežníků v Kühlungsbornu u Baltu. Jejich svazáci zase přijeli k nám do kempu blízko Prahy, aby mohli skloubit procházky naší krásnou matičkou Prahou s výlety do přírody a koupáním na Máchově jezeře. Cesta vlakem do Drážďan, pak do Berlína a nahoru k Baltu byla velmi dlouhá, projížděli jsme kolem zelených pastvin, kde se pásla velká stáda krav – pro nás tehdy v neznámé barevnosti, a to  většinou černobílé.

Ubytování a celý desetidenní pobyt byl zajištěn v hezkém pobřežním městečku Kühlungsborn nedaleko velkého baltského přístavu Rostock. Přespávali jsme ve velkých místnostech na palandách nad sebou, ale aspoň jsme zažili spoustu legrace při počtu asi 20 mladých lidí v jedné místnosti. Nejdříve jsme  si všichni zopakovali větu „noch einmal Kartoffeln, bitte“, protože naše české žaludky zvyklé na větší množství přílohy, opravdu strádaly. Masa i salátů bylo hodně, ale ty dva-tři brambory byly - zvláště pro mládence - opravdu nedostačující. A každou neděli k večeři jsme dostávali studenou mísu, kde převládala kolečka tmavé tlačenky /ta se má jíst při sníženém žaludku, dodnes se mi při pohledu na ni žaludek zvedá/.    

Moře bylo pro nás suchozemce úchvatné až na to, že i v červenci studené asi jako čerstvě napuštěná voda z vodovodu. Taky vál neustále ostrý vítr;  naštěstí jsme měli k dispozici proutěné kukaně pro dva /u štíhlých i pro tři/ a tam se na slunci dalo přežít, pokud nám je vítr neodnesl i s osuškami. Pak nebyla jiná možnost, nežli se rozběhnout a zkusit dohonit každý svůj koš. V moři byla spousta chaluh a různého neznámého svinstva a taky všelijak zbarvené medúzy, které se občas přilepily na tělo a nepříjemně pálily. Tudíž si dodnes pamatuji, že do vln jsem vešla první den jen po pás, abych zjistila, že více se namočit je nemožné a že voda je opravdu slaná, a potom až předposlední den pobytu, kdy jsem tam vydržela asi čtvrt hodiny a dokonce si trochu zaplavala mezi tím rostlinstvem / ale s pocity smíšenými - nic příjemného na té koupeli nebylo!/.    

Ovšem podnikali jsme i různé výlety, Rostock s měšťanskými cihlovými domy v gotickém slohu a městskými branami, které jsou pozůstatkem středověkých hradeb, a hlavně jeho přístav s mnoha velkými a malými loděmi a čluny, to bylo pro nás něco. Jen málo jedinců již bylo u moře a vím, že jsme tehdy z toho byli docela paf. Z přístavu jsme pak pluli lodí do Stralsundu s podobnou architekturou a pak dále do Greifswaldu, kde bylo taky nač koukat. Nádherný Mariánský kostel, dóm sv. Mikuáše a kostel sv. Jakuba byly pro milovníky kostelní architektury lahůdkou.   

Ze Stralsundu jsme se po rujanské hrázi dostali na Rujanu, největší německý ostrov v Baltském moři, kde jsme strávili celý příští den. Pobřeží je plné malých půvabných zátok a strmých útesů, tam bylo konečně dostatek soukromí. V místnosti o dvaceti postelích a zvláště, když mnozí spali na horních palandách, toho soukromí moc nebylo. Sice jednou po půlnoci se touhou zmírající muž snažil dostat nahoru ke své přítelkyni v domnění, že se k ní aspoň tiše přitulí - ale nevyšlo mu to. Ty palandy byly zřejmě konstruovány jen pro určitou hmotnost - ozvala se rána jako z děla a oba dva svorně zahučeli dolů na spodní postel. Všechny nás to pochopitelně vzbudilo, vylekalo a následně i rozesmálo. Mládenec se pak až do konce pobytu už nezbavil přezdívky „toužící buvol“, což mu pak zůstalo i mezi přáteli v Čechách.    

V Kühlungsbornu samotném byly pro nás nesmírně zajímavé malé hospůdky a bary, kde byl velmi levný alkohol a hlavně,  pro nás děvčata, toužící po sladkostech - ohromné zmrzlinové a ovocné poháry s lákavými nadýchanými  kopečky šlehačky, tu jsme tehdy ve spreji vůbec neznali. Ona sice  brzy klesla, pokud se s pohárem někdo piplal příliš dlouho, a to se nám zdálo dost divné, ovšem za poloviční cenu českých pohárů – no, nekupte to. Takže hoši popíjeli, co hrdlo ráčí, a děvčata se až přejídala sladkostmi, a tím jsme se vlastně dojídali, když ty porce byly pro nás stále nedostačující.   

Cestou zpět jsme se zastavili v Drážďanech na celý jeden den, někteří navštívili místní galerii, ale jeden den je pro tu nádheru příliš krátký. Už tehdy, dvacet let od konce války, byly Drážďany zrestaurovány, což vzhledem k tomu, že při náletech spojeneckých vzdušných sil byly téměř srovnány se zemí, bylo až neskutečné. Zwinger vlastní spoustu uměleckých památek, krásný park s barokními plastikami Nymphenband má spoustu vodních nádrží - moc se nám tam líbilo.   

Taky jsme se ve skupinkách rozběhli po obchodech, němčina nás všech byla velmi žalostná, jen jeden mládenec se neustále kasal, že on se domluví a záhy nám to perfektně předvedl. Za výlohou jednoho obchodu bylo mimo jiné naaranžováno hezké pánské manchestrové sako, tak jsme vešli do obchodu a přihlíželi jeho domluvě. Velmi suverénně, ale trochu koktavě dal dohromady větu: že si přeje tu horní polovinu obleku a ukazoval do výlohy. Prodavačka se usmála a řekla mu: „Sie wünschen diese Sakko kaufen?“  Výslovnost je trošinku odlišná, ovšem sako je Sakko u nás i u nich, někteří jsme to věděli a docela jsme se pobavili. Tudíž jeho chvástání se, že už chodí třetím rokem do kurzu němčiny, mu pak už opravdu nikdo nevěřil.  

Já jsem s nákupem střevíčků  taky prožila horké chvilky,  ty ve velikosti 38 mne tlačily a ve velikosti 39 byly příliš velké. Jak tedy prodavačce vysvětlit, zda mají velikost 38 a půl? Velké a malé jsem uměla říct, ovšem větší nebo menší ještě ne, tak jsem ukázala na oboje a řekla: tyhle jsou malé a tyhle velké, máte pro mne „etwas zwischen?“ A domluvily jsme se, důležité bylo umět říct: Máte prosím, pak poděkovat a na shledanou. Tohle mi nakonec stačilo i v mnoha dalších zemích, kam jsem sice vždy brala s sebou konverzační příručku, ale nežli se našla příslušná věta, šlo to rukama, nohama rychleji. A pro jistotu v mnoha řečech „miluji tě“, ale to není nutno říkat, zamilovaní se domluví i bez znalosti jazyka.     

Nemilé zážitky jsme tehdy měli při cestě tam a ještě horší při cestě zpět - s celníky na obou stranách hranice. Vzhledem k tomu, že oba státy patřily do zemí Varšavské smlouvy, byly tyhle až nedůstojné ciráty na hranicích směšné, až do nebe volající. Cestou tam prohlíželi pečlivě, zda si nevezeme větší množství marek, nežli bylo povoleno. Prohledávali dokonce roličku toaletního papíru, jeden celník rozevřel dva chleby proložené salámem - prostě trapnost nad trapnost. Naši dobří přátelé měli srolované nějaké peníze ve spodní části rukojeti deštníku, celník ho rozevřel a koukal mezi špice. Ovšem nenapadlo ho se podívat dolů, jinak by ty peníze objevil. Já jsem zase celá léta používala malou fintu; protože jsem ráda háčkovala a pletla a každá volná chvíle byla dobrá k vytvoření něčeho hezkého - brávala jsem s sebou ruční práci i na dovolenou. On zase nebyl takový problém převinout celé velké klubíčko na složené stomarkovky /či jinou měnu/ a na místě samém to opět přemotat - stejně jsme nikdy moc financemi neoplývali, ale ty povolené limity byly opravdu směšné. Nakonec vše dobře dopadlo i cestou domů, všichni měli vše napsáno v celním prohlášení /anebo velmi důkladně uschováno/, takže jsme bez potíží dojeli do Prahy hl.n. Mnohá přátelství z této dovolené setrvala ještě i v dalších letech, s několika přáteli jsme se i navštěvovali a vzpomínali na zajímavě prožitou dovolenou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10