Smutný příběh vlčáka Army

Naše vesnice je v okolí známá svým kamenolomem. Počátky těžby kamene sahají až do poloviny 19. století, kdy lidé začali lámat kámen v okolních lesích na stavbu svých obydlí. Brzy byl otevřen první lom, těžba a zpracování kamene se začala rozrůstat a díky tomu zde nalezlo obživu mnoho dělníků i z okolních obcí. Kámen z místního lomu byl využíván k výstavbě železnic, silnic a dláždění měst. Během let začali pomáhat těžké práci dělníků stroje a také dynamit na odstřel skály. 
     
Můj tatínek pracoval v kamenolomu celý život. V padesátých létech si ke své práci kameníka přibral i službu nočního hlídače. Na konci lomu ukrytý mezi stromy a keři stál domek s mřížemi a zámkem na dveřích. To byl sklad střeliva a ten hlavně bylo nutno hlídat. K práci hlídače dostal tatínek pomocníka vlčáka Armu. Byl to krásný pes. Srst měla hustou, lesklou, pod krkem huňatý límec, špičaté uši stále nastražené. Brzy se stala členem naší rodiny a mojí nejlepší kamarádkou. Přes den žila u nás na dvorku a večer chodila s tatínkem hlídat. Většinu noci spolu trávili v kanceláři a několikrát se vydávali na obchůzku celého areálu. Tatínek nemusel mít strach, že by nepozorovaně přišel někdo nepovolaný.  
       
Arma byla výborný hlídač. Jednou se s tatínkem vsadil místní četník pochůzkář, že přijde až do kanceláře a pes ho neucítí. Ten si dal! Tatínek se jen usmíval, když Arma najednou vyrazila ze dveří ven. Vyšel za ní z kanceláře a naskytla se mu zvláštní podívaná. Pochůzkář stál nehnutě s rukama nahoře, Arma na zadních, přední packy položené na jeho ramenou. Tenkrát tatínek v té sázce vyhrál láhev slivovice.        
A pak se jednoho rána vrátil tatínek domů z práce sám. To, co nám vyprávěl, bylo moc smutné. V noci jako obvykle šel s Armou na jednu z obhlídek. Arma běžela před ním, čumák u země a jako vždy si obchůzku užívala. Šli spolu až na konec lomu do lesíka, zkontrolovat domek se střelivem. Nikde nebylo nic podezřelého, všechno se zdálo být v pořádku. Vrátili se spolu do kanceláře. Po chvíli tatínek zpozoroval, že fence není dobře a pak, bylo to rychlé, Arma mu zemřela v náručí. Bylo jasné, že ji někdo otrávil. Přivolaná bezpečnost nezjistila žádné stopy, škody ani ztráty. Nikdy jsme se nedozvěděli, kdo na Armu nastražil jed a proč. Kterému zlému člověku překážela tolik, že jí takovým způsobem dokázal ublížit. U nás doma bylo dlouho smutno a prázdno. Mně se stýskalo po mé kamarádce, celá rodina se cítila špatně a tatínek chodil hlídat sám.

Každý smutek léčí čas. Když jednoho dne přinesl tatínek malé štěňátko vlčáka, fenku Agnu, i nám se začalo dařit lépe. Měli jsme všichni spoustu práce s krmením, výchovou, výcvikem i hraním. Díky Agničce se naší rodině podařilo částečně zahnat smutek. Na našeho prvního vlčáka Armu ale nezapomeneme nikdy. V současné době se už v místním kamenolomu nepracuje. Zůstaly jen obrovské vytěžené hluboké prostory, které postupně zarůstají. Protože tam jsou zásoby spodní vody, byly v části lomu zřízeny obrovské nádrže, kde se pere písek.