Svatební cesta nebo turistický tábor?

Plánovali jsme, že po svatbě vyrazíme ještě jednou někam do zahraničí. Chtěli jsme vidět Paříž nebo vyzkoušet s naší oblíbenou cestovkou ještě třetí okruh Chorvatskem.

Bohužel oba zájezdy se kryly s oslavou životního jubilea mého tatínka, tak jsme hledali náhradní řešení. Zvolili jsme východní Čechy. Hledala jsem nějaké vhodné, ne moc drahé ubytování, až jsem konečně našla. Hotel neměl žádné internetové stránky, našla jsem na ně jen kontakt a mapu, kde se hotel nachází. Telefonicky jsem objednala pokoj a začala jsem se těšit. To bych ale nebyla já, abych si předem nepřipravila, co všechno chci v těch Čechách vidět.

Tak jsme se týden po svatbě sebrali a vybaveni mými zápisky, automapou a taškami letního i teplého oblečení vyrazili do východních Čech. Bylo září a počasí bylo jako na apríla. Jeden den bylo teploučko, krásně, na krátký rukáv a druhý den už na teplý svetr. To nám ale nevadilo, chtěli jsme poznat krásy této části naší země a ne se někde opalovat.

svatební cesta Když jsme dorazili do hotelu, byla jsem nejdřív trošku v šoku. Hotel totiž nesl takový vznešený název, tak jsem si trošku vysnila super hotel s recepcí. Místo na recepci nás správcová či majitelka nebo co to bylo, zavedla do nějaké provozní místnosti u kuchyně, tam s námi sepsala smlouvu o ubytování, zkontrolovala si občanky a zavedla nás na náš pokoj. Tam mě čekal druhý šok! Že byly postele oddělené, to je sice na svatební cestě neobvyklé, ale dalo se to přežít. Pokojík měl starší zařízení, ale vše vypadalo na první pohled čistě. V ubruse na stole byla díra, na prostěradle také... Zdrceně jsem seděla na posteli a vyčítala jsem si, jaké že jsem to objednala ubytování. Manžel to vzal s humorem, že co bych za ty peníze čekala, a že to máme na přespání, že budeme stejně cestovat. Večer jsme si udělali procházku do okolí a krása Ratibořického parku a dobré umístění hotelu mi zvedlo náladu. Večeře byla výtečná, takže jsme se mohli znovu začít na celý týden těšit.

Kdo četl moji svatební vzpomínku, chápe, že jsem si na naši dovolenou sehnala mobil, abych byla s rodinou v kontaktu. Znáte ten pocit, když máte něco úplně nového, tak to opatrujete jako oko v hlavě, neustále to zkoušíte. Stejně tak jsem opatrovala svůj mobil. Neustále jsem kontrolovala, jestli ho mám u sebe a hlavně jsme si s mamkou a sestrou každý den volaly. Ony se vyptávaly, jak se máme. A já je kontrolovala, jak se jim daří. A hlavně: každý večer jsem posílala SMS zprávy, kde všude jsme byli. Bylo to takové hlášení, co všechno úžasného jsme za ten den viděli. A že jsme toho procestovali! Bydleli jsme u České Skalice a snídaně jsme měli až od osmi hodin. Takže jsme si báječně odpočinuli. Nevstávali jsme příliš brzy, proto jsme také plánovali výlety do blízkého okolí. Hned v pondělí ráno jsem využila toho, že jsou všechny zámky i hrady zavřené a donutila jsem manžela do ZOO ve Dvoře Králové. Myslím, že vůbec nelitoval. Moc se mu tam líbilo. Pak už jsme každé ráno vzali mapu do ruky, koukli, co by nás zajímalo a vyrazili jsme. Kdybych Vám chtěla podrobně popsat, čím vším jsem byla nadšena, musela bych z toho udělat zase článek na pokračování. Tak to raději zkrátím.

Naše cíle byly velmi rozmanité. Navštívili jsme dvě vojenské pevnosti: Josefov – z dob císaře Josefa II., Dobrošov – z doby druhé světové války. Nadšená jsem byla návštěvou hospitalu Kuks a jeho zahrady s úžasnými sochami Matyáše Bernarda Brauna. Jednodenní výlet po České Skalici a Babiččině údolí nás seznámil s Barunčinou školou, textilním muzeem a muzeem Boženy Němcové, Starým Bělidlem i starým mlýnem. Ani zámky jsme nevynechali. Vůbec Vám neumím napsat, který se mi líbil nejvíc. V Opočně je rozsáhlá sbírka různých zbraní, ze všech různých zemí, Nové Město nad Metují zase mělo nádherný park, v Náchodě na stěnách zase obdivujete krásné gobelíny. V zámku Ratibořice jsme trefili na netradiční prohlídku. Nebyla o historii zámku, jak jsme z každého zámku zvyklí, ale byla hraná. Uvítal nás lokaj v livreji, mezi námi pobíhalo služebnictvo, které očekávalo příjezd Metternichova kancléře... Prostě nás zahraná scénka provedla celým zámkem a vtáhla nás do roku 1813. Bylo to velmi zajímavé. A nesmím zapomenout ani na Dobrušku, kterou jsme navštívili. Tam snad ani žádný zámek není, ale za to jsme navštívili dům F.L. Věka a renesanční radnici, v jejíž věži je muzeum hrdelního práva města. Myslím, že nejdál od hotelu jsme byli v Třebechovicích pod Orebem shlédnout sbírku betlémů a slavný Proboštův hrací betlém.

Jak vidíte, stihli jsme toho za ten necelý týden dost. Když bylo asi tak uprostřed týdne a zrovna jsem poslala domů SMS zprávu, že jsme byli ve vojenské pevnosti. Přišla od mé sestry zpátky odpovědˇ: „MYSLELA JSEM SI, ZE JSI NA SVATEBNI CESTE A ONO TO SPIS VYPADA, ZE JSI NA POCHODAKU S TURISTICKYM ODDILEM.“ SMSce jsem se s chutí zasmála. Ano, naše dovolená vypadala jako týdenní turistický tábor. Ale byla přesně v našem duchu! Oba hodnotíme celý týden moc hezky, prostě se nám naše svatební cesta vyvedla. Nemyslete si, že jsme jen běhali po památkách. Každý večer jsme si po večeři zašli do vinárny hotelu na dobrý grog. Ono bylo opravdu po večerech už chladno. Každý jsme holt nějaký. Někdo má rád poleženíčko u moře, někdo si svatební cestu představuje v pětihvězdičkovém hotelu s bazénem a my jsme jej strávili tak, jak se nám líbilo.

P.S. Moje sestra o pár let později zvolila pro svou svatební cestu také východní Čechy. Když mi přišla MMS z Adršpašských skal v 8 hodin ráno, musela jsem se usmát. Asi máme to cestování v rodině.

Palka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete