Už nechci umřít v East Londonu

Všichni mí blízcí už to vědí. Někteří už celých jedenáct let, od chvíle, kdy jsem se v onom městě ocitnul poprvé. Všichni mí blízcí už slyšeli, že chci umřít ve Východním Londýně. Tedy East Londonu.

Pochopitelně nikoliv hned. Zaplanul jsem touhou tam umřít, až nastane má poslední hodina. Čímž mám na mysli osudem neupřesněný den ve stále ještě dost vzdáleném důchodu.

Protože jsem si krásnější místo pro odchod z tohoto světa nikdy dříve nedokázal představit. Místo na druhém konci světa, kde by snad chtěl být každý. Kdepak „vidět Neapol a zemřít“! Kam se hrabe Neapol na tamní předlouhé takřka liduprázdné písčité i kamenité pláže! Kam se hrabe kterákoliv světová končina, již jsem měl doposud tu čest poznat, na píli a současně láci lidí kterékoliv profese, na obchody s cenami lidovými snad i právě pro evropské stařečky na penzi,… Palmy, zoo, botanická zahrada, muzeum, úchvatná příroda,... To by bylo stáří! To a žádné zoufalé obíhání našich obchodů ve snaze nakoupit v akci tu to a tu ono.

Jenom to centrum města… Tomu aby se člověk raději vyhnul. A to nejen v pokročilém věku. Ale proč se nevyhnout, že? Když je tam tolik jiných, krásných a bezpečných míst. Bonza Bay, Beacon Bay, Vincent,…

Prostě jsem se rozhodl, že tam jednoho dne zemřu. A dlužno jen tak mimochodem podotknout, že se mi to roku 2010 také málem vyplnilo, když mě tam přepadli. Ovšem tamní policie a doktoři zafungovali na výbornou a tak jsem se mohl i nadále těšit, že tam snad budu moci dožít.

Přál jsem si to. Strašně jsem si to přál.

Jenže… dnes už si to nepřeji.

Ne že by se mi Východní Londýn znelíbil, to ne. Vždyť vlastně i Růženku tam mám. Jenže…

Letos, v první polovině července, jsem „zabloudil“ do jihoafrického Jiříkova. Tedy George. Až tam skoro úplně dolů. Moře sice až dost daleko za (totiž pod) městem, ale jinak…

Celých patnáct let bych nevěřil, že najdu na Jihoafricku, okres Jižní Polokoule, místo, kde by bylo naprosto bezpečno. Kde bych mohl dokonce nejen vytáhnout fotoaparát a peníze na veřejnosti, ale činit i mnohé z toho, co naše ministerstvo zahraničí našincům důrazně nedoporučuje.

A tak jsem si dopřál (v zájmu slušnosti) návštěvu dvou volebních mítinků různých politických stran, prošel se setmělým nočním městem, nevyhýbal se ani těm nejchudším existencím bez bot, kráčejícím občas po ulici neznámo odkud neznámo kam, a dokonce jsem si dal i kuře, navzdory mé dávné zkušenosti se salmonelami, díky nimž jsem si pěkných pár dní vystačil i s nevelkým prostorem vlastního domácího WC,… Jen začít si něco s děvčaty jsem si tam netroufnul; protože to víte – když prý má ze dvaačtyřiceti milionů Jihoafričanů rovnou sedm milionů HIV…

Prostě jsem chtěl kdysi umřít v East Londonu. Dnes už ne. Dnes už chci dožít v penzi v George.

Jestli mi tedy náš stát neposune hranici pro odchod do důchodu ještě dál. Protože to už bych se vyplnění svého snu nedožil. Vždyť být průměrným jihoafrickým černochem, byl bych už statisticky pár měsíců po smrti.

Pondělík - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete