Za zkoušku to stojí

Když mi má zubní lékařka odešla do důchodu, přišel problém. Jak najdu nového zubaře, když v celém kraji žádný volný není a i v rámci celé země je problém nějakého volného zubaře najít? Zubařku jsem chápal, dlouho přesluhovala a při jejím povolání to bez jisté ruky nejde. Já ale zkoušel hledat nového zubního lékaře po celém městě i mimo něj. Oslovil jsem mnoho známých, poprosil je, zda by mě nemohli doporučit svým zubním lékařům a nepřestal jsem doufat. Celý život jsem pečoval o svůj chrup, jak nejlépe jsem mohl, a když přišel vyšší věk, tak zubaře nemám.

Zkoušel jsem si zubaře najít i prostřednictvím malého „všimného“, ale nepochodil jsem. Nakonec jsem se obrátil na zdravotní pojišťovnu.

„Bohužel, je nám líto, ale zubaři nejsou,“ zněla odpověď. Paní mi doporučila ordinaci v Olomouci. Já ale bydlím v Ostravě. To je opravdu z ruky. Pokud budu mít skutečný problém a bude nutné zubaře navštívit několikrát do týdne, je to nemyslitelné.

„Nebo zkuste Polsko. Slyšela jsem, že tam také hodně lidí jezdí.“

„No, pak je tu také Německo, Slovensko, Rakousko, nebo si zaletím do Ameriky,“ brumlal jsem si znechuceně.

Za celý svůj život jsem neměl s lékaři problémy. Nyní zubaře nemám a na totální endoprotézu kyčelního kloubu jsem v bolestech čekal pomalu rok. Loni jsem šel na operaci šedého zákalu, a to jen proto, že pacient, který byl na řadě přede mnou, náhle zemřel. Jinak by na mě přišla řada až letos v červnu, a to by mě neoperovali kvůli pandemii covidu. Tak alespoň vidím.

Už jsem se pomalu smiřoval s pocitem, že zubaře nikdy nebudu mít a až to bude nejhorší, vyhledám snad jako za dávných časů kováře. I když si zuby čistím několikrát denně, trvale být bez zubaře se mi zdá být riskantní. Nejspíš tak ale žijí i ostatní pacienti mé bývalé lékařky, a bude jich přibývat.

Nedávno jsem šel kolem zdravotního střediska v blízkosti mého domova. Upoutala mě tabulka, že se dvě zubní lékařky právě z tohoto střediska přestěhovaly do Frýdku-Místku.

Nevěřil jsem, že by někdo z jejich pacientů odmítl jezdit k zubaři slabých dvacet pět kilometrů, zvlášť když situace ohledně dentálních lékařů v Ostravě byla nedávno dokonce medializovaná. Naděje ale umírá naposledy. Vyčkal jsem týden. Po týdnu jsem koupil dvě obří bonboniéry a rozjel se do Frýdku-Místku. Adresu z cedulky jsem našel a vyhledal ordinaci první lékařky. Po zaklepání jsem chtěl spustit proslov, který jsem si doma připravil. Byl to srdceryvný proslov o tom, jak vzorný jsem pacient, jak dbám o ústní hygienu a jak bych byl neskonale rád, kdybych se mohl zařadit mezi pacienty právě této lékařky. Ač jsem lékařku neznal, chtěl jsem pět ódu na její ruce ze zlata a srdce ze stejného kovu. Udělal bych prostě cokoli, jen kdybych konečně zubaře nebo zubařku našel.

Nebylo třeba. Ač cedulka o stěhování visela týden na zdravotním středisku a lékařka odeslala všem svým pacientům také zprávu na telefon, že se stěhuje a je nutná návštěva u ní v nové ordinaci, zhruba třetině pacientů to bylo jedno. Neobtěžovali se ani zavolat.

A tak jsem lékařku našel a bonboniéry ani nebylo třeba. Má nová lékařka si ji ale zasloužila. Druhou jsem nakonec dal sestřičce. Stálo to za to. Nyní mám skvělou zubařku, která nemá ordinaci daleko, vyzná se ve své práci a jsem spokojený.

Ono se někdy vyplatí zkusit i nemožné. Občas to totiž vychází.

Svehlava - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete