Zachráněný rorýs

Bylo to tuším nějak začátkem června, kdy mě od domácích prací vyrušil zvláštní křik nějakých ptáků, co létali venku. Nedalo mi to a šla jsem se podívat k oknu. Byli dva a kroužili nám kolem oken. Když jsem se na ně dívala delší dobu, zjistila jsem, že jsou to rorýsi obecní. Nikdy tady nelétali, ale byla jsem ráda, že tady jsou.

Přestaly nám totiž létat u okna vosy, mouchy a jiný dotěrný hmyz a to určitě díky rorýsům. Říkali jsme jim doma sýraři, protože to jejich pískání nám připomínalo slovo sýýýýýr. Vídali jsme je vylétat nedaleko, obydleli si starou kůlnu od sousedů. Jednou k nim přibyl další, menší. Hned jsme věděli, že je to jejich mladé. Létali každý den, obdivovali jsme je, jak létají těsně kolem oken, opisují pořád stejný kruh a do ničeho nenarazí. Byli jsme rádi, že se jim tady daří.

zachráněný rorýs Když jsme slyšeli jejich křik, tak už jsme stáli všichni u okna a dívali se na ně. Ale jednoho dne zase létali jen staří. Marně jsme vyhlíželi mladého, že se k nim připojí. Dlouho se neukázal, tak jsme si mysleli, že už byl možná dospělý a osamostatnil se. Jednou jsem musela s vypraným prádlem na půdu, protože venku pršelo. Jak jsem začala prádlo věšet, uslyšela jsem nějaký šramot. Hned jsem všeho nechala a začala jsem se rozhlížet po celé půdě, co to kde šramotí. Ještě bylo světlo, takže jsem se nebála, ale co je to za hluk? Napadlo mě, jestli to třeba nejsou sršni. Jestli si tady nestaví nedej bože hnízdo! Ti u toho prý dělají podobný zvuk. Nic jsem nikde neviděla, tak jsem rychle pověsila prádlo a šla domů. Řekla jsem to manželovi, ten se šel podívat, prošel celou půdu dvakrát, ale taky nic nenašel. Aniž bychom zjistili co to je, odešli jsme a už jsme tomu nevěnovali pozornost.

Asi za dva dny jsem si chystala žehlení a musela jsem i na půdu. Když jsem otevřela dveře, zase jsem slyšela ten šramot a ucítila lehký závan větru. Automaticky jsem se podívala vzhůru a uviděla malého zaprášeného rorýse. Měla jsem strašnou radost, že je v pořádku! Věděla jsem, že ho nějak musím dostat zpátky ven, ale měla jsem obavy, jak to udělám, aby se nám oběma nic nestalo. Po chvíli mně bylo jasný, kde se tam vzal, ve střeše chyběla jedna střešní taška, místo ní byla jen díra a on zřejmě nevybral okruh jak chtěl a skončil tady. Netušila jsem, co a jak udělám, ale slyšela jsem se, jak k němu mluvím. Nevím, jestli jsem se pokoušela utěšit sebe nebo jeho. Prostě jsem mu jen řekla, že se k němu nedostanu a jestli chce jít zpátky ven za mámou a tátou, tak musí sletět dolů a ani se nehnout. Jé, a on opravdu sletěl kousek ode mne a čekal, co bude.

Byl celý zaprášený a vysílený, chudáček malý. Vzala jsem ze sušáku malý dětský ručník a opatrně jsem šla k němu. Byl strašně vystrašený, určitě se moc bál, protože se ani nepohnul. Pomalounku jsem si k němu dřepla, položila jsem na něj ručník a jemně ho zvedla. Měl nádherný oči, kterýma mě pořád sledoval. Prstem jsem otřela prach z hlavy a šla ho odnést na dvorek. Ještě jsem ho ukázala doma a pak hurá ven. Jeho rodiče létali nad námi, já ho opatrně položila do trávy a než jsem se zvedla, tak byl pryč. Druhý den jsme čekali, jestli budou létat všichni tři, bála jsem se, jestli jsem ho třeba nějak víc nezmáčkla a neublížila mu. Netrpělivě jsme stáli u okna a vtom se ozvalo námi toužebně očekávané sýýýr. Byli tři, zase létali kolem, a já měla skvělý pocit, že jsem mohla pomoci malému bezmocnému ptáčkovi zpátky do přírody k rodičům.

BADAČA - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete