Ženich pro Elišku

Moje sousedka Eliška je moc hezká žena. Se svýma tmavě hnědýma očima a věčně rozesmátou pusou okouzluje celé okolí. Teda, hlavně muže. Postavičku má jako laňka, uzoučký vosí pas, ňadra číslo čtyři a předlouhatánské řasy, se kterými nemrká, ale spíše mává. Navíc, je i chytrá. Bez problémů se domluví třemi jazyky, má všeobecný přehled o knihách a literatuře, píše nádherné básničky, které občas i publikuje.

Múzy se s ní musely líbat asi hodně dlouho, protože navíc ještě pěkně maluje, hlavně na hedvábí a zpívá jako anděl. Zdá se mi dokonalá. Jenže, ona se dokonalost pojí s obyčejnou představou o životě dost těžko. Dlouho si nemohla najít přítele. Nouze o frajírky, kteří chtěli být reprezentováni hezkou ženskou, by nebyla, ale ona měla zájem jen o trvalý klidný vztah. Obyčejní chlapi se po ní sice otáčeli, ale měli z ní spíš strach. A tak ve standardním panelákovém bytě čekala na svoje štěstí spoustu let. Její kamarádky vychovávaly děti, které dorůstaly do pubertálního věku a ona slzela u každého kočárku, který kolem ní projel.

Vyslechnout jsem ji mohla a pomoci jsem neuměla. Jak dny utíkaly a přibývalo slziček, bylo mi jasné, že na sedačce v obýváku to my dvě nevyřešíme. Byla to vlastně velká náhoda, že jsme jedno pondělní dopoledne vylily čaj, který byl položený na stolku. Po ruce byl jen televizní program a nějaké reklamní noviny. Těmi jsem rychle začala loužičku, která začala skapávat na podlahu, stírat. Eliška si vzala druhou půlku a četla: „Máte problémy s penězi, štěstím, láskou? Volejte věštkyni Verunu!" Poklepala jsem si na čelo a Eli jsem připomněla, že tenhle problém si musí zvládnout vyřešit sama. Její samotou vyprahlé srdce se poprvé v životě „ vykašlalo" na racionální myšlení a ona v rozmazané fotce z inzerátu viděla svou velkou naději. Hned druhý den si domluvila schůzku s vědmou. Někde v časopise vyčetla, že má volit chování i oblečení spíš neutrální, aby názor na ni nebyl příliš zkreslen a já jsem už v půl deváté ráno slyšela cupitat její podpatky směrem k autobusové zastávce. Za dvě hodiny se objevila u našich dveří. Spokojená, uvolněná a s krabicí žloutkových věnečků.

Popisovala mi úžasné setkání s úžasným člověkem. Eliščino nadšení neznalo mezí. Svěřila se mi, že jí věštkyně Veruna vysvětlila, že partnera hledat vlastně ani nemusí. ON totiž žije jen kousíček od ní, ale jeho svět je poněkud odlišný. Kolik ji tato rada stála, mi bohužel už neřekla. Neuplynul ani týden, kdy si při běžném doplňování papírů do tiskárny všimla nenápadného skladníka. Stál u stěny, zíral na Eli a z roztrhnutých montérek mu čouhalo holé koleno. Poznali se okamžitě. Jejich vztah je zatím moc hezký a pevně doufám, že jim i vydrží. Teď už i musí, Eliška čeká svoje první miminko a mezitím, co zašívá manželovi věčně roztrhané montérky, plánuje v myšlenkách i druhé. To je kus obyčejného lidského štěstí, které si po celé ty roky přála. Přesto, že je mojí dobrou kamarádkou, nikdy v životě se nedoví, že v ten den, kdy k věštkyni šla, jsem měla já telefon.

Volala mi na mobil známá a jen tak prohodila: „A pamatuješ na Veroniku Hrůzovou? Tu, co v sedmičce propadla z ruštiny? Představ si, že předpovídá budoucnost a docela slušně jí to vynáší." Tak to už bývá. Veronice to ve škole nikdy moc nešlo, ale musím uznat, že fantazii měla a slovní zásobu taky. Uměla přemlouvat učitele, jako nikdo jiný. Teď svých zkušeností využívá. A dělá to dobře. Lidem rozdává naději, špatné zprávy prý neprozrazuje a tím nikomu ani neublíží. Světlých zítřků totiž není nikdy dost.