Ženy mého tchána

Po tragické smrti manželovy maminky chodil otec jako tělo bez duše.
Denně navštěvoval hřbitov. Nemohl se vyrovnat s krutou skutečností.
Přešlo pár týdnů. Otec přišel na hřbitov a vedle naší skříňky v kolumbáriu stála právě ovdovělá žena, která zde oplakávala svého manžela.

Po nějakém čase si začali s otcem povídat, pak chodili společně ze hřbitova, následovaly procházky a nakonec z toho byla láska. Začali se vzájemně navštěvovat, jezdili na výlety a bylo jim spolu dobře. Tehdy otec ještě chodil do zaměstnání. Tento vztah trval několik let, ale nebylo jim přáno. Pepička, jak se paní jmenovala, začala postonávat a netrvalo dlouho, zemřela. V té době jsme maminčinu urnu přestěhovali do malého hrobečku, abychom jí mohli dávat do vázy čerstvé květiny, které tolik milovala.

Situace se opakovala. K vedlejšímu hrobu chodila paní Jana, které rovněž zemřel manžel. Právě tak jako s Pepičkou, začal se otec stýkat s Janou. Jana měla družstevní byt , ale raději chodila k otci do jeho domku. Tento vztah moc nadějně nevypadal, do ničeho jsme však otci  nemluvili. Vydrželi spolu rovněž několik let. Jana se pak nenadále odstěhovala do okresního města a bylo po lásce. V té době už byl otec v důchodu.

Věnoval se zahrádce, staral se o domek, ale každou neděli se vystrojil a jel si zatancovat do krajského města. Zde se seznámil s vdovou Ančou. Anča pocházela z naší obce a měla zde bratra, ke kterému často jezdila na návštěvu. Slovo dalo slovo a na světě byla další láska. Děda se přestěhoval do moderně vybavené domácnosti paní Anči a na víkend jezdili do dědovy chaloupky.

Žili si moc hezky. Chodili tančit, do kina, jezdili na dovolené a často se toulali lesem, který oba milovali. I tento pěkný vztah, bohužel, skončil úmrtím paní Anči. Děda se vrátil zpátky do svého domku. Léta mu přibývala, ale on neuměl být sám. Dal si tedy inzerát. Na inzerát se ozvala spousta žen. Děda si vybral Růženku. Hned při prvním setkání se mu zalíbila. Menší, baculatá, stále usměvavá paní.

Děda jen zářil. Po nějaké době se k němu Růženka přestěhovala. Vařila a pekla mu samé dobroty, pracovali spolu na zahrádce, starali se o králíky a slepice. Často si jeli zatancovat, nebo šli do kina, chodili na procházky a jezdili na výlety. Po několika idylických létech zjistili lékaři u Růženky silnou cukrovku. Začala pomalu ztrácet zrak, zčernal jí palec na  noze.

Děda se o ni vzorně staral. Nemoc ale rychle pokračovala a Růženka skončila v nemocnici, kde jí amputovali nohu a ona brzy zemřela. To už bylo dědovi asi 85 let. Tehdy měl dilema: zůstat už nadosmrti sám, nebo se pokusit ještě o nějaký inzerát? Nakonec zůstal sám. Bál se dalšího vztahu.

Od té doby už to ale nebyl ten vtipný, veselý děda. Byl velice šikovný, uměl si uvařit, upéci, uklidit, vyprat, vyžehlit, zašít na šicím stroji, ale byl sám, i když žil v domku s rodinou mladšího syna. Ženy ho provázely celým životem a bez nich žít nedokázal. Zemřel v téměř 91 letech. Tento příběh jsem napsala proto, že děda byl člověk, který nikdy nebyl moc dlouho smutný. Uměl žít a života si užívat.