Životní příběh jednoho velkého statku

Další pokračování v mé sérii od místních statků, domků a jejich lidí, kteří už dávno nejsou mezi námi.

Je zajímavé na všem to, že když se zamyslíme, každý statek, či baráček, domeček, jakkoliv ho nazveme, má vlastně duši, kterou do něj vetkli bývalí bydlící lidé. Tím, že původní majitelé, kteří si svoje bydlení stavěli, dávali mu nejen vzhled a možnost k bydlení, ale zároveň dávali duši, která dýchá na půdách, až do dnešních dní.

Asi se zeptáte, proč na půdě najdeme duši?

Není to nic složitého, stačí, když vejdete v jakémkoli stavení na půdu a začnete si půdu uklízet. Naleznete jisté stařičké věci, knihy z dávných dob, různé předměty, které se dnes již nepoužívají, díky pokroku.
Jsou lidé, kteří je ihned vyhodí, bez pozastavení nad každou nalezenou věcičkou, knihou, šup s tím pryč. Ale jsou lidé, kteří se nad každou věcí pozastaví a popřemýšlí, k čemu se používala, k čemu asi sloužila.

A tímto se dostávám do jednoho stavení, které je vedle ve vesnici, říká paní Liduška, ze kterého má i ona doma a na půdě uloženo pár krásných kousků, které si vyškemrala už kdysi dávno. Ovšem díky jejímu věku na půdu nepůjdeme, což mě na jednu stranu mrzí, ráda bych nafotila, ale nemohu Lidušku přemlouvat, musím být ohleduplná. Na její nabídku, dám ti klíče a zajdi si tam, jsem samozřejmě dala odmítavou odpověď.
Vrátím k samotnému vyprávění o statku, kam dokonce dnes jezdíme s manželem pro čerstvé mléko od kraviček.

Domek byl postaven již v roce 1900 a postupně léty původní majitelé jej rozšiřovali nakupováním polností, a to hodně, dá se říci, široko a daleko dokola. Když tenkrát dvěma mladým lidem se postupně narodily čtyři děti, byli štěstím bez sebe. Ovšem nenapadlo je, že jim děti postupně mimo jedné dcery umřou. Stíhala je rána osudu za ranou a o to více se upnuli k dceři, která byla nejmladší. Měli o ni šílený strach, aby ji taktéž nestihla nemoc, jako její sourozence (černý kašel), v těchto časech byla nemoc smrtelná. Mladá hospodyně chodila denně do kostela se modlit za dcerku a i za mrtvé děti. Pánbíček ji opravdu vyslyšel a dceru vychovali do věku, kdy byla nejen krásná, ale i na vdávání. Otec měl představu o ženichovi z nějaké spořádané rodiny, nešlo mu o majetek. Jako plno statkářů okolo měli představy, že majetek se má spojit zase s majetkem, bez ohledu na děti, bez ohledu na jejich lásku, koho milovaly ony.
Na statku měli své pomocníky, jinak to ani nešlo, sami by vše nezvládli. Mezi nimi byl hoch jako lusk, vyjádření paní Lidušky, která tyto začátky věděla od své maminky. I ona na jejich statek občas chodila na výpomoc, draní husího peří.

Jak už to bývá, láska mezi dvěma mladými lidmi vzplane ze den na den, tak tomu bylo i u jejich dcery, která se zamilovala do krásného hocha, který pracoval na statku. Paní statkářce nic neuteklo, měla oči všude a tak jí neutekly jejich vzájemné pohledy, které oplývaly krásnou a čistou láskou. Večer vše řekla svému muži v obavě, že on nebude souhlasit. Ale jaké měla zbytečné obavy, statkář byl jejím sdělením nejen překvapen, ale i měl radost. Vždyť ten hoch je ze slušné rodiny a za práci umí vzít jak se sluší a patří. A že nemá věno, to není důležité, hlavně aby se jejich jediná dcera dobře provdala a byla šťastná.

Nadešel den, kdy ten šikovný a spolehlivý hoch přišel požádat statkáře a statkářku o ruku jejich dcery. Jeho přání bylo vyslyšeno bez námitek a přijali ho do rodiny jako svého syna, o kterého mimochodem přišli, se dvěma dcerkami. Slavili zásnuby, lidí se dostavilo ze širokého okolí, včetně rodiny chlapce. Za půl roku se slavila svatba, na kterou lidi vzpomínali ještě hodně let.
Statkář byl ještě muž v letech, kdy se necítil předat statek do rukou manžela jejich dcery, ale mladému hospodáři to nevadilo, hospodařili společně a svorně.

Když tu se stalo něco, co by nikoho nenapadlo. Paní statkářka zjistila, že je asi v jiném stavu, čemuž nevěřila, spíše se uklidňovala, že je v přechodu. Mlčela, protože týden před tímto zjištěním jí sdělila dcera sladké tajemství, že bude babičkou. Chodila jako tělo bez duše, hlavu plnou starostí a zašla si k lékaři, který jí sdělil, že je těhotná. Když vše řekla svému muži, ten radostí div ji neumačkal, protože už dávno nevěřil, že by mohl mít ještě se ženou dítě.
Jak to vše bude, posteskla si statkářka, budeme dědeček a babička a zároveň rodiči?

Ale co, řekl statkář, vše zvládneme, vždyť ještě nejsme tak staří.
Čas plynul a pár dní po sobě rodila matka a dcera a oběma se narodili chlapci, krásní a zdraví a maminky obě též.
Opět veliká sláva na statku, dva statkáři, tchán a zeť slavili spolu narození jejich synů.

Na statku se žilo všem krásně, chlapci vyrůstali spolu, jako by byli bratři. Léta ubíhala, když náhle onemocněl statkář a za nedlouho umřel. Statkářka nesla jeho odejití z jejich krásného života velice zle. Kudy chodila, tudy plakala a ne a ne se s jeho smrtí smířit, až se utrápila a onemocněla také. Neuplynuly ani dva roky a ona šla za manželem do hrobu.
Mezi tou dobou se mladým narodily ještě dvě děti a samí chlapci. Mladá statkářka byla obklopena jenom samými mužskými a tak si občas zasteskla, jak hodně toužila po dcerce.
Léta šla a její bratr byl ve věku na ženění, včetně jejího syna. Oba dva se oženili a šli za svými ženami, na jejich statky do nedalekých okolních vesnic.
Další dva hoši také vyrůstali, a jako když proutkem mávne, situace se opakovala a ona rodila v dosti pozdním věku, jako její maminka a konečně vytouženou dcerku. Ovšem tentokrát se neradoval nikdo, opak byl pravdou. Díky vysokému věku rodička zemřela. V náručí držel její manžel malou krásnou dcerku, kterou kropil slzami nad ztrátou své milované ženy. Moc si vyčítal, že ženu nechal rodit v jejím pokročilém věku. Synci oba dva byli tátovi a sestře velikou oporou a ve všem, co šlo, mu pomohli.

Za pár let odešel i otec za maminkou a bratři svoji malou sestřičku vychovali. Ani jeden se neoženil, čekali, až vyroste jejich sestra. Když se ona vdávala, odešla za svým mužem na statek a oni hospodařili spolu, ale nikdy k sobě nenašli ženu, proč, to nikdo v okolí nechápal. Jeden po druhém odešli ze života za svými rodiči na hřbitov a sestra statek prodala. Dnešní majitelé jsou již dalšími kupci, ale na statku asi nikdo z nich neví, co vše se událo, než oni začali na něm hospodařit a hospodaří už pomalu a jistě třetí generace.