Jak porozumět dětským emocím?

To, co někdy označujeme jako zlobení, často souvisí s nenaplněnou potřebou: bezpečí, blízkosti, odpočinku, autonomie. Emoce jsou signály, které nás na tyto potřeby upozorňují. Malé dítě je ale ještě neumí pojmenovat a tak je vyjadřuje tím, co dělá.

V náročných chvílích je nezastupitelná role dospělého. Klidný a vnímavý dospělý pomáhá dítěti zvládnout stres a dítě si touto zkušeností postupně osvojuje seberegulaci. Místo výzev „uklidni se” se osvědčuje zklidnění, blízkost a jednoduché pojmenování toho, co dítě prožívá. Dítě tak získává zkušenost, že jeho prožívání je přijato a dává smysl.

Pro děti je zásadní náš vlastní klid. Nejprve se zastavit a zklidnit sebe, poté emoci pojmenovat a dát jí prostor: ‚Hodně tě naštvalo, že ti bráška boří komín, viď.' Jakmile se dítě začne zklidňovat, přichází na řadu hranice: ‚Nemůžu dovolit, abys bráškovi ubližoval.' A teprve potom můžeme společně hledat řešení.

Tento postup dává dítěti jasnou zkušenost: emoce jsou v pořádku, ale chování má své limity.

Respektující přístup stojí na propojení empatie a pevnosti. Dítě potřebuje zažívat, že je přijímáno takové, jaké je, a zároveň že svět má bezpečné hranice, o které se může opřít.

Empatie a hranice nejsou protiklady. Dítě potřebuje obojí: zažít, že jeho pocity jsou v pořádku, a zároveň mít jistotu, že dospělý situaci unese a bezpečně povede.

Dlouhodobě se děti učí zacházet s emocemi především z toho, co zažívají ve vztazích. Sledují, jak reagujeme my: zda emoce odmítáme, nebo je dokážeme přijmout a zvládnout. Právě opakovaná zkušenost přijetí a bezpečí postupně vytváří základ pro jejich vlastní schopnost regulace.

Zdrojj, foto: Sto skupin