Rodinné zázemí

Svého muže snů jsem poznala hodně brzy. A tak se také stalo, že k maturitě jsem šla už s bříškem. Rodiče nám sice domlouvali, abychom s miminkem počkali. Představa násilného se zbavení dítěte pro mě ovšem nepředstavovala žádné řešení.

„Nějak se o vás postarám,“ řekl mi tehdy Filip, a já mu věřila. Z muže snů se stal rázem princ a já nám oběma porodila už v sedmnácti zdravého chlapečka Martínka.

Filip v tu dobu měl už po maturitě a dokonce pracoval. Podnik, ve kterém našel své první zaměstnání, vyšel nám oběma vstříc a poskytl nám podnikovou garsoniéru za velmi nízký nájem.

A tak se mi ten začátek rodinného života nezdál ani v nejmenším tak složitý, jak ho líčila starší generace.

Musela jsem se sice obejít bez zálib a koníčků mých vrstevnic, vyměnila jsem diskotéky za noční vstávání k miminku a peníze jsem místo za módu a šminky utrácela za chod rodiny. Splatit nájem, zálohy na teplo, elektřinu i plyn, nakoupit malému plenky a vše potřebné, to zhltlo většinu z našeho útlého rozpočtu. A přesto jsme byli šťastní. Mé osmnáctiny jsme oslavili svatbou. A od této chvíle jsme byli skutečná rodina.

Ač našemu manželství přátelé, známí i příbuzní prorokovali brzký konec, po pěti letech se nám narodila dceruška Klárka. Martin už chodil do školky, byl docela samostatný, a já vozila opět kočárek. Tentokrát stejně, jako mé vrstevnice a bývalé spolužačky. Stala jsem se jejich vyhledávanou kamarádkou. To proto, že já už byla zkušená. Mohla jsem jim poradit s problémy, které přináší péče o miminko. Vždyť jsem nebyla žádná začátečnice.

Klárka měla dva roky, a já začala na půl úvazku pracovat v kanceláři rodinného známého. Malou mi dopoledne pohlídala ochotně a ráda má maminka, nebo tchyně, a já cestou z práce vyzvedla ze školky Martínka. Odpoledne jsme trávili už i s manželem jako rodina. Přesto jsme se snažili šetřit. Byt se nám stával malý. A tak jsme brzy naspořili, s malou pomocí rodičů, na větší družstevní byt o třech pokojích a kuchyni. Rok střídal rok, děti rostly, Martin už chodil do školy a Klárka nastoupila do školky.

„Konečně začneme cestovat, užívat si, poznávat a učit děti něčemu novému,“ slibovali jsme si.

Klárka měla pět let a Martínek deset, když jsme odjeli na naši první zahraniční dovolenou. Těšili jsme se, jak budou děti nadšené ze slaného moře, a my si odpočineme v novém prostředí.

Opak byl ale pravdou a vzpomínka na tuto dovolenou se stala naší noční můrou. Klárka už druhý den dovolené dostala kruté bolesti, zvracela a držela se za bříško.

„To jsou charakteristická průjmová onemocnění, ty postihují většinu rekreantů,“ uklidňovala nás delegátka. „Do tří dnů bude lépe.“

Ale nebylo. Klárka dostala vysoké horečky a musela být převezena do nemocnice. Až tam jsme byli šokováni informací, kterou jsme dosud neznali. Klárka se narodila s jednou ledvinou! A ta druhá, bohužel, začala být nemocná. Z dovolené jsme se vrátili o týden dřív a doma nastalo putování po doktorech. V tu dobu Martin vyžadoval svou pozornost, protože byl v předpubertálním období, ale vše se točilo kolem jeho sestřičky.

„Musíme najít dárce ledviny,“ oznámili nám lékaři. „Ale nejdřív musí být Klárka v takovém stavu, aby se mohla náročné operaci podrobit. Do té doby bude muset dojíždět na dialýzu.“

Zhroutil se nám svět. Měli jsme sice pěkný prostorný byt a dvě děti, já po svém boku měla skvělého manžela, ale nemoc naší dcery nás sžírala a trápila. V tom období jsme si neuměli představit, že bychom mohli zažít něco horšího. A přesto…

Malá dialýzu špatně snášela a chřadla víc a víc. Měsíc po svých sedmých narozeninách nám zemřela. Snad nikdo si nedokáže představit bolest, jakou může prožívat máma, které zemře dítě! Ocitla jsem se na několik měsíců na antidepresivech. Přestala jsem pracovat, nevěnovala jsem se muži, ani synovi.

„Lásko, o Klárku jsme přišli oba,“ těšil mě často Filip.

„Ale já ji porodila!“ odpovídala jsem mu nesmyslně. „Chci ji zpátky!“

Jen pomalu jsem se vracela zpátky do reality. Vyklidila jsem z dětského pokojíku vše, co patřilo naší dcerce, a pečlivě uložila na půdě u rodičů.

„Proč to nevyhodíte?“ ptali se nás všichni. A já si v duchu stále opakovala, že „se to třeba bude někdy hodit“.

A přišlo další těžké období. Syn Martin se dostal do puberty. Začal chodit za školu, kouřit a dokonce jsem z něj cítila marihuanu.

„Snad nebereš drogy?“ ptala jsem se, ale syn mě častoval jen svými pošklebky.

Promluvit si se synem a domluvit se mu se snažil i můj muž Filip. Bez většího úspěchu.

Martin se přesto dostal na střední školu. Už v druhém ročníku měl ale takové problémy a tolik neomluvené absence, že ho ze školy vyhodili.

„Jak si představuješ svou budoucnost? Co budeš dělat bez maturity?“ ptávali jsme se oba s manželem starostlivě.

„Poradím si,“ odpovídal. A to, jak si poradí, nedalo na sebe dlouho čekat. V sedmnácti nám oznámil, že se svou dívkou, kterou nám nikdy nepředstavil, čekají dítě. Slečna měla už osmnáct let. Chtěla jsem svému synovi domlouvat stejně, jako to dělali rodiče před lety nám. Chtěla jsem mu vtlouct do hlavy, že na dítě jsou ještě mladí. Ale poučená svou vlastní zkušeností jsem se rozhodla, že synovi a jeho přítelkyni budu ve všem nápomocná. Třeba vnouče přinese do našich životů nové světlo.

Syn nám svou přítelkyni představil až v době, kdy byla ve vysokém stupni těhotenství. A od začátku se mi ta slečna nelíbila. Nos, víčka očí i jazyk měla propíchané piercingem a její chování bylo také na hony vzdálené dobrému vychování. Když jsme se od přátel v okolí dozvěděli, že Andrea, jak se dívka jmenovala, holduje i tvrdým drogám, pokoušeli jsme se synovi domluvit.

„No tak, Martine, na potrat je už pozdě. Ale neber si ji. Budeš sice na dítě platit, toho tě nikdo nezbaví, ale nenechej si ještě víc zkazit svůj život!“ Takto a podobně jsme hustili do syna, až udělal pravý opak. Tajně si Andreu vzal a nás ani na svatbu nepozval. Chtěli jsme vypátrat alespoň rodiče dívky, která se nám vůbec nezamlouvala. Ale Andreu vychovávala po smrti jejích rodičů babička, a ta měla nyní na již dospělou dívku pramalý vliv.

Se synem jsme se dlouho neviděli. Nevyhledával nás. Žil se svou již ženou u její babičky v jednom pokoji. Jak nám říkali přátelé z okolí, ani jeden z nich nepracoval. Martin si vydělával peníze občasnými fuškami, zpustl a byl hubený. Brzy vypadal jako svůj vlastní stín. Navíc se po městě neslo, že holduje i se svou ženou drogám. Nechápala jsem, jak může těhotná žena takto ubližovat vlastnímu dítěti! Jaký byl můj šok, když jsem zjistila, že oním dítětem jsou hned dvě nebožátka.

V září se Martinovi a jeho ženě narodila dvojčátka, kluci Petr a Pavel. Vůbec jsem se ale necítila jako novopečená babička. Bylo mi pouhých třicet pět let a svíral mě strach o ty dva maličké uzlíčky.

Chlapci měli velmi nízkou porodní váhu způsobenou mimo jiné drogovou minulostí své matky, a náš syn tomu také přispěl. Dokonce se dlouho nevědělo, zda chlapci přežijí. Domů je pustili až po třech měsících, a to k nám poprvé našel náš syn cestu.

„Přijeli jsme vám ukázat vnuky,“ culil se, tlačil široký kočár pro dvojčata a za jeho zády se choulila Andrea.

„Tak pojďte dál.“ Musela jsem se přemáhat, abych přijala i návštěvu synovy ženy.

Nyní nás ale potřebovala vnoučátka! A tak jsme s manželem mladým začali všemožně pomáhat. Pravidelně jsme jim finančně přispívali, kupovali nezbytnosti pro děti a také maličké hlídali. Manžel našel synovi dokonce práci u nich v podniku.

Vše se vracelo do dobrých kolejí. Petřík s Pavlíkem oslavili první, posléze i druhé narozeniny. Martin nepatřil mezi nejlepší zaměstnance, do práce ale docházel pravidelně a s rodinkou nějak vyžili.

Andrea byla stále s dětmi doma. A nevypadalo to, že by v brzké době začala pracovat. Děti byly často nemocné. Při vzpomínce na život, který vedli jejich rodiče před jejich narozením, se nebylo čemu divit. Petřík s Pavlíkem nám ale stáli za to, abychom mladé rodině stále pomáhali. Nikdo jiný nám už nezůstal. A tak u nás děti často přespávaly. Nezlobila jsem se ani, když nám Andrea s Martinem dali děti na hlídání na celý týden. Vnoučata se u nás cítila dobře, často se mi dokonce zdálo, že nelibě nesou návrat domů ke svým rodičům.

Na konci roku nám Martin oznámil, že chtějí s manželkou odjet na silvestrovský pobyt.

„Kluky nám nemá kdo hlídat. Že je můžeme nechat u vás?“ postavil nás syn před hotovou věc.

 „Ale my máme taky zaplacený pobyt,“ rozčílil se můj muž. Já ho ale přemluvila, abychom pobyt zrušili.

„Máme se uskrovňovat kvůli nezodpovědnosti našeho syna?“ ptal se Filip.

Musela jsem mu dát za pravdu. Věděla jsem ale, že naše odmítnutí hlídání by odnesly nejvíc děti. A tak jsme závěr roku oslavili v přítomnosti dvou malých chlapců doma.

Martin s manželkou si pro děti nepřišli ani po třech dnech, jak slíbili, ani po týdnu, ba ani po dvou týdnech. U nás měli chlapci jen omezené množství oblečení, a tak jsme se vypravili za Martinem a jeho ženou sami.

„Ti se sebrali a utekli. Vzali si pár věcí a odešli, že chtějí žít svůj život,“ oznámila nám babička naší snachy.

„Tady mají svůj život!“ ukázala jsem na chlapce.

Celý měsíc se nám Martin, ani jeho žena neozvali. A my byli postaveni před vážný problém, co budeme dělat. Neměli jsme doklady dětí, jejich rodné listy, očkovací průkazy, oblečení…nic. Nemohli jsme zažádat o sociální dávky pro děti, protože děti byly nadále jejich rodičů. A po těch se slehla zem. Já nemohla do práce, protože jsem se musela o vnuky starat.

Pomohly nám až úřady. Na oddělení péče o dítě jsme byli téměř víc, než doma. Po dlouhé korespondenci se soudy jsme nakonec stáli před rozhodnutím, které trvale ovlivní naše životy.

Mohli jsme děti nechat umístit v ústavu, nebo se pokusit si je osvojit.

Úřady nakonec vypátraly Martina i jeho ženu. Ti se bez mrknutí oka dětí vzdali.

„Jsou to vaše děti! Vaše krev!“ Křičela jsem synovi do obličeje. „Vzpomeň si na svou sestřičku! Jak mě ranilo, když zemřela. Byla nemocná, ale já ji mám navždy v srdci.“

Veškeré domluvy byly marné. Z Martina byla troska. Andrea ho stáhla na samé dno a já jako jeho máma už neměla žádnou moc.

V pětatřiceti jsem neměla problém se o děti postarat. Filip byl při mně, a tak jsme si vnoučátka osvojili. Měli jsme nyní všechny doklady a naše rodina se opět rozrostla. A já kupodivu našla nový smysl života. Až teprve před rokem jsem zaskočila svého muže novým oznámením.

„Víš, Filipe, to, jak jsem si myslela, že mám nějakou hormonální poruchu, to je těhotenství.“ Řekla jsem bez okolků. I já byla překvapená, když mi tuto zprávu oznámila má lékařka. Nějak jsem si zvykla na roli babičky a neuvědomila jsem si, že sama jsem ještě ve věku, kdy můžu mít dítě.

Jsem svému muži nadevše vděčná, že se mnou souhlasil dítě si nechat.

A oba jsme si přáli, aby se nám narodila holčička. Hračky po Klárce dosud odpočívaly na půdě u rodičů. Panenky, koníci, kuchyňka i nádobíčko by jistě ocenila každá malá princeznička.

Dnes mi nepřipadá divné, že vozím v kočárku tříměsíční holčičku Leničku a kolem pobíhají tříletá dvojčata Petr a Pavel. Lenička se narodila zdravá, má obě ledviny a Petřík s Pavlíkem berou holčičku jako jejich sestřičku. A mě jako mámu. Jen já a můj muž víme, že v kočárku odpočívá vlastně teta obou dvojčat.

…Tak máme po dlouhé době velkou, zdravou a pěknou rodinu…