Náš děda žil s babičkou klidným a spokojeným životem. Na svůj věk byli oba velmi aktivní. Ještě v sedmdesáti letech chodili spolu do lesa na houby, maliny, jahody a borůvky, okopávali zahrádku kolem domečku, a také chodívali pěšky na fotbalové zápasy na stadion na kraji města.  

Jednoho dne se ovšem babičce cestou ze stadionu udělalo zle a zkolabovala uprostřed cesty. Děda jí ihned zavolal záchranku.

Co vypadalo jako běžný kolaps z únavy, ukázalo se jako větší problém, než jsme všichni tušili. Babička trpěla akutní rakovinou krve, bohužel v pokročilém stádiu.

Se sestrou jsme se o babičku začaly starat. Bohužel, neuplynulo ani šest měsíců, a babičku jsme ztratili. Děda zůstal sám. Přemýšleli jsme celá rodina, co s dědou. Byl zvyklý, že na vše byli s babičkou dva, a najednou tu zůstal sám. Žil v malém domečku na kraji města, z kterého se odmítal odstěhovat. My se ale nemohli za dědou do domečku přestěhovat, protože bychom neměli jak dojíždět do zaměstnání. Snažili jsme se dědu přimět, aby se přestěhoval buď k mé, nebo k sestřině rodině. Děda si ale stál na svém. Odmítal i případný domov seniorů.

„Ještě mám dost sil a dokážu se o sebe postarat. Vařit umím, a vy stejně budete jezdit za mnou o víkendech?“ Byl to dotaz, na který se nedalo říci ne. Samozřejmě, o víkendech, když nebudeme muset do práce, budeme za dědou jezdit, vařit mu, uklízet, dělat mu společnost a celkově ho opatrovat. Byl to náš milovaný děda.

Děda ovšem, jakmile zůstal sám, smutnil. Sedával celé dny v babiččině oblíbeném křesle a díval se do zdi. Měli jsme pocit, že přestává jíst, přestože jsme mu každý pátek po práci vozili navařené jídlo, napečené moučníky a nákupy na celý týden. Děda byl smutný a babička mu velmi chyběla. Dokonce často říkával, že by chtěl už za babičkou a tady na tomto světě ho už nic nedrží. Kam se ztratil ten veselý a aktivní pán, který měl tak rád les, houby, fotbal a také psy? Když byla ještě babička naživu, chtěl si děda pořídit pejska. Babička mu ale jeho plán vymluvila, a tak chodíval hlídat psa svému kamarádovi myslivci. Ten ale zemřel brzy po naší babičce, a tak děda neměl už ani kamaráda, ani tu němou tvář. Byl dosud hodně aktivní, a tak jsme mu jednoho dne navrhli, jestli si nechce pejska pořídit.

„Třeba staršího, z útulku,“ navrhovala jsem. Tehdy jsem měla dvě malé děti, a i těm by určitě pejsek u dědečka udělal radost. Děda nechtěl o pejskovi ani slyšet.

„Vidíte, jak to dopadlo s babičkou. Byla zdravá, čilá, a už tu není.“

Ale nemoci se nevyhýbají ani mladým lidem. Věřila jsem, že by děda pejska zvládl, ale nechtěla jsem ho pořizovat bez dědova výslovného svolení.

Nebýt té náhody, kdo ví, jak by vše bylo dál. Tehdy se mě kolegyně v práci ptala, jestli neznám někoho, kdo by se mohl postarat o fenečku po jejím strýci. Byla to mladá, dvouletá aktivní fena. Chvilku jsem váhala, zda by ji náš děda zvládl. A co by bylo se psem, kdyby…? Když se ale člověk všeho bojí, obvykle ničeho nedosáhne. A tak jsme Báru jednoho dne přivedli na návštěvu za dědou.

Dědeček opět seděl v křesle a takřka nevnímal, co se kolem něj děje. Na náš pozdrav jen smutně přikývl. Když se ale to černé huňaté bezelstné stvoření přiblížilo ke křeslu, zpozorněl. Bára tehdy cestou k domku zmokla. Přepadl nás krátký, ale hustý déšť a pejsek na procházce vběhl do houští na kraji lesa. Konečně po dlouhé době opět byla na procházce! Radostí skočila dědovi na klín a smutného pána olízla na tváři. Čekali jsme, že to schytáme, ale děda se usmál. Poprvé od smrti babičky jsme ho viděli šťastně se usmívat. Nejistě objal Barušku. Ta jako kdyby věděla, že jde o hodně, se schoulila v jeho klíně, přivřela šťastně oči a…byla dědova.

Ač děda říkal, že je už starý a o psa se brzy nedokáže starat, my jsme věděli, že Bára i dědeček mají vyhráno. Od této chvíle náš děda opět ožil. Toulal se s Baruškou lesem, sbíral s ní houby, povídal si s ní a opět začal jíst s chutí. Dokonce jí přenechal i křeslo po babičce, a to byla zvláštní čest.

Když už byl děda opravdu starý a o Barušku se nedokázal starat, byly naše děti už větší a s radostí uvítaly, že…máme psa. A tak Bára zůstala v rodině.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10