Byla jsem její první pravnouče. Když jsem byla v kočárku, chodívala se mnou na dlouhé procházky, ve školkovém věku si se mnou malovala a kupovala mi časopis s Pusíkem. Když jsem byla starší, chodila jsem se k ní zašívat, abych byla doma co nejméně a ona mi vždycky udělala horkou čokoládu, nebo čočkovou polévku. Ani v pozdějším věku jsem ji nezanedbávala, chodila jsem s ní na hřbitov pálit pradědovi svíčku, a nebo jsme chodívaly na procházky na místa, kam mě brala v kočárku.

Jednoho dne šla na hřbitov sama, a přepadli ji... Na to není ani slušné slovo. Babičce se až na zlomenou ruku nic nestalo, ale psychicky se to na ní podepsalo, a přestala důvěřovat lidem, bála se chodit sama mimo zahradu. Já se snažila ji brát mezi lidi, ale nakonec nechtěla ani se mnou. Kromě mne měla ještě další pravnoučata, ale my jsme mezi sebou měly takové pouto, že to málokdo chápal.

Čím starší byla, tím méně chtěla chodit ven. A protože jsme se báli nechávat ji samotnou, museli jsme jí zařídit místo v domově důchodců. Tam se jí líbilo, byla mezi svými vrstevníky, rozuměla si jak s nimi, tak i se sestrami a pečovatelkami. Dokonce vedle v pokoji měla svou dlouholetou nejlepší kamarádku, s kterou trávila každý den. Byla tam téměř rok a půl, a neměla žádné potíže. Ale nikdo z nás nežije věčně, a i s prababičkou to začalo být špatné. Jednou jsem přišla na svou pravidelnou návštěvu, a přede mnou byl jiný člověk. Nebyla to ta usměvavá upovídaná babička. Na posteli seděl člověk, který nepoznával mě, a podle všeho nevěděl ani sám o sobě.

Týden na to byla převezena do nemocnice, kde nám řekli, ať se pomalinku začneme loučit. Trvalo to necelý týden, kdy jsem každý den chodila domů, a čekala, kdy to přijde. Jednou jsem seděla u televize. Bylo něco málo po půl desáté večer. Najednou rána, šla jsem se podívat, co se stalo. Na chodbě praskla žárovka, aniž by někdo rozsvítil, aniž by venku byla bouřka. Prostě jen tak. Zanadávala jsem si, uklidila to, a šla zpět k televizi. Podívala jsem se na mobil, a byl tam zmeškaný hovor od mého tatínka. Zavolala jsem zpět, a oznámil mi tu smutnou, ale na druhou stranu, zprávu, po které se mi ulevilo. Prababička odešla na věčnost v nedožitých 90 letech. Nikdy jsem nevěřila, že existuje něco mezi nebem a zemí, ani nevím, jestli to tak je, ale pro mě ta prasklá žárovka navždycky bude připomínat poslední návštěvu a rozloučení od mojí milované prababičky.