Rýma, rýmička

Od dětství jsem mívala v dutinách polypy. Byly malé a nijak nevadily. Vše se změnilo po prvním těhotenství. To mi přibyly další a vše trošku porostlo, ale pořád to nebylo až tak hrozné, aby se to muselo operovat. Přišlo další těhotenství a po něm hned práce v chladu. To mi začínalo být hůř. Rýmičky byly častější a bolest hlavy už byl běžný denní stav. Musela jsem se tedy donutit zajít na ORL. Tam se samozřejmě zjistilo, že polypy rostou a jako bonus si pozvaly na návštěvu i pár cyst. 

Tady už bylo jasné, že se operaci bohužel nevyhnu. Vše se vyřízlo a zase byl chvíli klid. 

Jenže hned následující podzim začalo vše od znova. Přišla jedna rýmička, a když odešla, nebyl ani dva týdny klid, než se u mě objevila další a znova a znova. Zimu jsem tak strávila převážně na antibiotikách, čajíčcích a různých vitamínech. O tom, že bych vyrazila třeba na nějaký výlet na hory, nebylo možné ani uvažovat, a tak jsem trávila zimu v „domácím vězení“. 

Přes jaro a léto se vše alespoň trošku uklidnilo a já mohla fungovat normálně. Občas někam vyrazit s přítelem nebo dětmi, ale po létě a s nadějí, že už bude líp, opět přišel podzim. 

Tentokrát si mé tělo řeklo, že doteď jsem měla jen zahřívací kolo a je potřeba to pořádně rozjet. 

Bolesti hlavy byly opět na každodenním pořádku. Jenže teď už mi vadilo i jakékoliv světlo. Ve 3 ráno jsem do práce musela jezdit ve slunečních brýlích, jelikož světla protijedoucích aut mě oslňovala tak, že se mi z bolesti chtělo až zvracet.                                                                      

Najednou přišel večer, kdy už byla bolest taková, že mi bylo zle z jakéhokoliv pohybu. Pokusila jsem se to zaspat, ale nic nepomohlo. Když vstával přítel do práce, tak už mě bolelo i jen dýchání. V tu chvíli už mě chtěl odvézt do nemocnice. To jsem ale odmítla, že to bude dobré (ve skutečnosti to bylo ale proto, že už jsem neměla ani sílu jít do toho auta).                                                               

Během dne jsem se z postele ani nehnula, a když jsem potřebovala na záchod, musela jsem po čtyřech. Když se přítel vrátil z práce, tak přikázal: Buď se jede, nebo volá sanitku. Takže jsem se nějak dobelhala do auta a jeli jsme. V té době už jsem měla opuchlou i půlku obličeje. Tentokrát to byl zánět trojklaného nervu, který se spustil zřejmě kvůli nové cystě. Následovalo přeléčení zánětu a další operace. 

Od té doby rýmičky přibývají. Už nejen v zimě, ale klidně i přes léto nebo jaro. Když se objeví rýmička, najednou si připadám, jako by mi bylo o 50 let víc. Skoro pořád unavená a bez nálady. Bolesti hlavy už mě pár let neopustily a jen se střídají větší s menšíma, ale už jsem si na to nějak zvykla. Když vyrážíme na nějaký výlet, lidé kolem koukají, proč můj starší přítel na mě musí vždy čekat a já i po malinkém kopečku funím, jako bych už vylezla kdo ví kam. 

Polypy už se mi vrací každou zimu, takže se pan primář rozhodl, že ve chvíli, kdy vyroste, jde ven, jenže tentokrát pod lokální anestezií, aby mě nemuseli pořád uspávat. Zkusil to jednou a bohužel jsem vydržela, takže teď už to bere, že to vydržím pokaždé. To, že když už je to tak často a člověka už to opravdu unavuje i psychicky a už prostě nechce, si vůbec nepřipouští. Přijde kontrola (polyp). „To vydržíte, vy jste šikovná.“ No super, co mi asi zbývá, utéct odtamtud nemůžu. 

Od minulé zimy se mi ale čím dál častěji vrací zánět do klínové dutiny. Tam už je to prý trošku nebezpečnější, jelikož se zánět může rozhodnout přeskočit o „místnost“ dál, kterou už obývá mozek. Tady se rozjet zánět, to už by byl větší problém a opravdu by se  z rýmičky mohla stát smrtelná nemoc, jak se o ní někdy říká. Když tedy chytím tenhle typ rýmičky, dostávám ihned silnější antibiotika. I takto totiž můžou dopadnout obyčejné rýmičky. 

Ještě relativně mladá holka, co má horší kondici, než některé babičky. Ale tím to nekončí. Říká se: Vydrž, bude líp.  No ale v mém případě je to spíše, že když si myslím, že už bylo nejhůř, přijde něco nového, co dokáže, že vždycky může být hůř. 

Peggy89 - čtenářka
ChytráŽena.cz