Sádlo

Již nějakou dobu se snažím sehnat stálé zaměstnání. Pokud možno perspektivní, a aby mě bavilo a uživilo. Až na pár míst, která jsem musela odmítnout kvůli neexistující dopravě, jsem jako „neřidič“ s maturitou a státnicí neměla štěstí. Tomu se ani nedivím. Je veřejným tajemstvím, že práce se dá dnes získat jen přes známé. Dnes mě ale překvapil jiný problém.

Chtěla jsem vařit guláš a zjistila jsem, že mi došlo sádlo na základ. Kupodivu, sádlo je tento víkend v nejbližším nákupním řetězci v akci a je levnější o pět korun. A je právě neděle. Tak jsem se vydala na nákup.

Už cestou k obchodu jsem potkala známou, která se právě z obchodu vracela.

„Tak jsem šla nakoupit, chtěla jsem to sádlo v akci, a prodavačka mi říkala, že dnes ani nepřišlo,“ postěžovala si.

„I já jdu pro sádlo,“ řekla jsem. Šla jsem samozřejmě i pro jiné věci. Ale sádlo bylo prioritou. Normálně ho nejím, ale guláš bez základu na sádle není guláš. Nakoupila jsem, a pro jistotu jsem přece jen zašla k regálu, kde obvykle sádlo bývá. Skutečně, nebylo. Na polici stála jen obvyklá tabulka „vyprodáno“. Nebyla ani jiná značka. A tak jsem nemohla koupit ani dražší výrobek. Loudala jsem se obchodem a vybírala ostatní zboží. Když jsem došla k pokladnám, stály u nich, i přes záruku rychlé obsluhy, kterou se obchodní řetězec holedbá, dlouhé fronty. Zhruba polovina pokladen byla přitom zavřená. Když jsem se blížila na řadu, všimla jsem si muže přede mnou, jak vyrovnává na pokladní pás sedm sádel, která jsou právě v akci.

„Pane, odkud máte ta sádla?“ zeptala jsem se muže. Ten sklopil jen zrak a dělal, že mě nevidí a neslyší.

„Odkud má pán ta sádla?“ zeptala jsem se pokladní.

„Asi zrovna přišla, určitě tam budou,“ řekla pokladní.

„Já ale sádlo hledala, a nebylo tam,“ oponovala jsem.

„Zkuste si dát nákup do úschovny a jít se podívat. Musela přijít,“ navnadila mě prodavačka.

A tak jsem vystála další dlouho řadu na uložení tašky, a znovu jsem zamířila k regálům. Cedulka „vyprodáno“ stála na svém místě a po sádle jako by se zem slehla. To mě rozezlilo ještě víc. Zatímco můj pes čeká před obchodem a já mám doma plno práce, absolvovala jsem další neúspěšné kolečko. Uběhla spousta času a já se teď budu prodírat mezi lidmi u pokladny, protože nic nemám.

Ještě jsem odsunula krabici s máslem, jestli za ní náhodou není nějaké zapomenuté sádlo. Nebylo.

Paní, která stála opodál, si mě všimla. Byla to starší důchodkyně, která pozorovala lidi a jak bylo vidět, domů moc nespěchala.

„Nehledáte sádlo?“ řekla, jako by mi četla myšlenky.

„Ano, hledám. Jeden pán jich měl sedm ve vozíku, a tady není ani jedno,“ smála jsem se.

„Já vím. To sádlo mu přinesli zezadu, po známosti. Čekám tu na vedoucího, chci si stěžovat, už půl hodiny,“ řekla paní.

„Tak to je ale drzost, aby i sádlo bylo jen pro vyvolené!“ utrousila jsem. Chvilku jsem váhala, zda se k paní nepřidat, ale pak jsem usoudila, že pes čeká a sádlo za to nestojí. Koupím sádlo, až nebude v akci. To ho vyndají ze zásob, které jsou nyní jen pro vyvolené. Za rok spotřebuji jednu, maximálně dvě kostičky sádla. Nejde ale o sádlo. Takto se vyvoleným prodává vše, co je za výhodnou cenu. Takto mají vyvolení práci a my ostatní sklízíme přezdívky „příživník, co nepracuje“, vyvolení mají parkující místa pro svá auta, zatímco druzí objíždějí sídliště ve snaze zaparkovat a je toho mnohem víc, co je jen pro někoho.

Tento článek motivovala kostička sádla. Ale možná jednou budu psát o tom, jak v naší „Banánové republice“ budeme mít na příděl i kyslík k dýchání. Máš známé? Tak se nadechni. Nemáš? Máš smůlu…

K článku bych přidala pro ilustraci i fotografii sádla. Ale…Sádlo došlo! Je jen pro vyvolené.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete