Sametová revoluce

Kolem data Sametové revoluce slavím narozeniny.  Průvod z Albertova se konal v pátek, tudíž jsem očekávala příjezd rodičů, kteří mi chtěli popřát. Uklízela jsem a vymýšlela, co uvařím, co upeču. Manžel chodil do práce, já byla na mateřské, měli jsme tři děti, nejstarší už chodil do školy. Zprávy jsme tehdy nějak pravidelně nesledovali, nebylo proč. Bylo to stále stejné. Ale pak se to změnilo. Zpočátku jsme byli ještě ostražití, báli jsme se uvěřit, euforii brzdili hlavně naši rodiče, kteří už si nějaká zklamání v minulosti zažili po válce i po roce 1968.

Největší změna přišla při sledování televize. Zatímco doteď jsme nejčastěji pouštěli dětem večerníčky, sobě sem tam nějakou detektivku, nebo film s Burianem, nyní jsme hltali zprávy a začalo nám to pěkně zasahovat např. do režimu uspávání dětí.

Na demonstrace jsme, přiznávám, nechodili. Na Letnou i na Václavák to bylo od nás poměrně daleko, než bychom se s dvouletým dítětem dostali domů... A taky tenkrát byla pořádná zima. Vzpomínám, že když naši odjížděli z oslavy mých narozenin, museli jít část cesty na Florenc pěšky, protože bylo náledí a autobusy nejezdily.

Takže jsme četli noviny, poslouchali rozhlas. Strašně mě jednu dobu frustrovalo, že nestíhám přečíst všechno, že mi nějaká informace unikla, protože zrovna tyhle noviny jsem nesehnala. Jaká to byla změna proti minulé době! Když jsem brala rozum, žila jsem mimo Prahu, byla jsem jedináček, přes den o mě pečovali s láskou prarodiče. Hledala jsem nějaký únik a tím byla četba. I četba novin. Děda odebíral celostátní deník, krajský deník a jednou týdně chodily okresní noviny. Pamatuji se, jak jsem neměla ráda pondělí, protože tehdy byly noviny nejtenčí. No jo, ani funkcionáři v neděli nepracovali, a tak nebylo o čem psát! Fakt. Sama tomu dnes sotva můžu uvěřit. Tehdy jsem ty noviny četla, ale zprávy v nich se v ničem nelišily.

A ještě jedna výrazná změna se u nás přihodila v době po revoluci. Od té doby mám v kuchyni televizi. S malou obrazovkou, ale mám. Když tehdy v listopadu a v prosinci začínaly vysílat přenosy z mítinků, bývalo to navečer uprostřed nějakého jiného pořadu, nebylo to plánované, ale náhodné. Takže jsem pekla cukroví, ruce od těsta a manžel z obýváku volal: „Pojď, je přenos z Letné“ (nebo odjinud). Množily se drobečky na koberci, hrozilo spálení plechu, který už byl v troubě. A tak mi Ježíšek přinesl televizi pod stromeček, a ještě dnes vidím prezidenta Havla v krátkých kalhotách, jak jsem ho sledovala už v televizi v kuchyni, při přehlídce vojáků Hradní stráže.

Psaním tohoto článku jsem se přinutila trochu zavzpomínat. Závěr vyzní jako klišé, ale pro mě a snad pro mnoho dalších to tak znít nebude. Važme si toho, co máme, nemáme se vůbec špatně a hodně moc záleží na nás, jak se k životu postavíme.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10