Se psem v patách

Rodina Kadeřábkových, zachumlaná v teplých přikrývkách, vyspává nedělní ráno, spánkem spravedlivých. Vtom zvoní v předsíni telefon. Vyskočil pan Kadeřábek, po špičkách pospíchá z ložnice, zavírá za sebou dveře a zdvihá sluchátko.

„Miláčku, tak jak ses rozhodl?“ sluší rozdychtěný hlásek.  Celý se zpotil. Slíbil synkům výlet na Dobříš, a to čerstvě získaným vozem z prodejny ojetých automobilů. Bylo to jejich první auto.

Šeptem sděluje volající slečně, že kluci se těší na vyjížďku a ta plačtivým hlasem odpovídá, že jde o první skutečný důkaz jeho lásky, a jestli tedy dnes nepojedou spolu, tak…

„Co se děje, Pepo?“ ozývá se z ložnice rozespalý manželčin hlas.

„Ale, havárie v podniku,“ zoufale vysvětluje pán v pruhovaném pyžamu, praští sluchátkem a pospíchá do koupelny. Božka už v kuchyni vaří kávu a pečlivě balí sendviče se šunkou a sýrem, zakoupené na plánovaný výlet. Je to vzorná žena. Jitušku on miluje, ale neexistuje sebemenší důvod k rozvodu s Boženou. Pepa uhání po schodech dolů a volá na manželku: „Jeď s kluky třeba do ZOO! Já jim to pak vynahradím!“

Za chvíli se z ulice ozývá rachot rozjíždějící se škodovky a ta mizí za rohem.

Kluci pochopitelně už vstali a jsou pořádně naštvaní. Hrozně se těšili na první výlet rodinným autem. Bobík je nazlobený ještě víc. Sedí u dveří, ocas jako prapor nehybně natažený. Vyčítavě vyvaluje bulvy. Páníček ho ani nepohladil na rozloučenou!

Starší Honza prohlašuje, že když se mělo jet na Dobříš, taky se tam pojede. Autobusem. Bob chce beztak s nimi a v ZOO by s ním byly jen potíže.

………………….

Pětadvacetiletá Jitka, štíhlá a křehká jako panenka Barbie, už netrpělivě postává před svým činžákem a choulí se do límce kabátu. Pepa ji vidí už z dálky a připadá mu nesmírně bezbranná. Stulí se mu do náruče jako koťátko a šťastně štěbetá. Jak ta osamělá noc bez něho byla nekonečná a jak by tu neděli bez Pepy nepřežila.

Vyjíždějí po dálnici z Prahy. On mlčí, ona letmým pohledem zaznamenává kolmou vrásku na jeho čele. „Chápu, miláčku,“ vydechla, „taky ti dělá starost vyřešení našeho problému.“

Pepa pořád nic.

„Budeš jí to muset dřív či později stejně říct…“

„Co jako?“ vyděsil se Pepa. „Snad ne, že s tou chodí?“

„Že se milujeme,“ zasněně ho opravila dívka.

Jitka připomíná jejich lásku nejčastěji tehdy, když jim působí největší komplikace. Boženin manžel podvědomě cítí, že právě tohle jeho koťátko nepochopí.

„Slíbil jsem klukům, že dnes vyrazíme na Dobříš…“

„Právě tam jedeš se svým drahouškem,“ zacukrovala Jitunka.

„Což nejsi šťastný?“

Pepa si povzdechl. Dodá si odvahy a řekne: „Mám tě moc rád, Jituš. Ale zrovna tak mám rád Honzu a Pavlíka... a Božku mám taky rád. Šťastný bych byl, kdybych vás mohl naložit všechny a jet s vámi na ten výlet společně.“

Jitka se bouřlivě rozplakala – jako malé děvčátko.

„Ty mě nemiluješ doopravdy! Ty mě nemiluješ!“ Ramínka se jí otřásají. Musel ji obejmout. Odstrčila ho. Auto se povážlivě stočilo ke krajnici. Zpomalil a zajel na nejbližší odpočívadlo. Mimoslovní útěcha byla účinná, slovní se účinkem míjela. Jitka vůbec nepřipouštěla argument, že největším důkazem lásky k ní je zrada kluků, kteří se těšili na výlet s tátou.

……………………..

Božena, Honza, Pavel a Bob vystupovali z autobusu jako poslední. „Nic ve zlým, mladá paní,“ poznamenal řidič. „Ale jestli mi ten pes příště poleze zas na sedalo, tak ho vyhodím z autobusu.“ Bobík zavrčel a Božena se začervenala. Honza šoféra horlivě ujišťoval, že Bobík je hodný pes, a taky chytrý – hned poznal, že pan řidič má psy rád a v životě by žádného z autobusu nevyhodil. Ten hrozivě zakoulel očima, ale to už se Bob, zproštěn náhubku, řítil k zámku, kluci za ním. Paní Božena vyslala k muži za volantem poslední omluvný pohled.

Bylo ještě brzy. Zámek byl zavřený, hostinec taky. Ještě že máma nezapomněla na termosku s horkým čajem. Všichni se napili, pes vyloudil nějakou tu sušenku, a už se vydali po krásně rovné cestě do lesa.

„Tady ať jdeš jakýmkoli směrem, všude je hezky," poučoval Honza mladšího brášku. "Já myslím, že najdeme ještě nějaké houby.“ Byli se psem pořád vpředu a máma za nimi volala, ať se drží cesty. Kluci byli u vytržení. Tu je zaujala uřičená straka, tu veverka, tady neznámý strom či podivná houba. Ani nezpozorovali, že se jim ztratil Bobík. Až když k nim máma došla a nalezla je na bobku u houby, nad níž se dohadovali, zda to náhodou není vzácný smrž, o němž se onehdy zmiňoval pan učitel, všimli si, že jich je o jednoho míň. Pes zmizel.

………………………

Bobík sice zdálky slyšel úpěnlivé volání tří hlasů rodinné smečky, ale nedbal. Jeho nos totiž ucítil kdesi vpředu známý pach svého páníčka. Připojovaly se k němu olejobenzínové výpary jejich nového autíčka, navíc však vůně velice nesympatické osoby, jejíž pot a parfém již mnohokrát zaznamenal z pánova oblečení.

Konečně měl příležitost přijít věci na kloub!

Dvojici objevil hluboko v lese. Leželi na dece z auta, a to stálo na nedaleké lesní křižovatce. Jitka už neplakala. Zaujatě vykládala Pepovi o perspektivách budoucího společného života. Pepa sklíčeně poslouchal, třesa se chladem. Bob byl jezevčík. Proto v poslední chvíli odolal pokušení bouřlivě se vrhnout na pána a přátelsky mu olízat obličej. Chtěl Pepu nejdříve zbavit nenáviděné osoby. Nedaleko cesty objevil v houští řídké lejno – někoho tam zřejmě nedáno přepadl průjem. Bob měl přísně zakázáno válet se ve výkalech. Ale toto byla mimořádná situace. Co nejpečlivěji se v tom svinstvu několikrát převalil, aby toho co nejvíce vetřel do kožichu. Teprve pak způsobil velký hluk. Přemohl svůj odpor ke slečně a mohutným skokem jí přistál na klíně. Vyděšeně se posadila a umožnila tak Bobovi, aby jí umazal hruď a rukávy. Pak ji oběhl a skočil jí na záda předstíraje, že je pro něj ta nejatraktivnější žena na světě.

Pepa dojat a zděšen současně sledoval nečekaný výjev. „Kde se tu bereš, Bobe?“ Najednou ztuhl.

„On je od hoven,“ zaječela něžná Jitčina ústa. Jituška – a tak vulgární? blesklo Pepovi hlavou. Pak ho napadlo, že tu Bob nemůže být sám! Musí tu být manželka a kluci!

Bleskově obalil zuřící Jitku dekou a vlekl ji k autu. Pes je radostně  obíhal a štěkal ze všech sil. Páníček však otevřel dvířka, vstrčil slečnu do vozu, sám tam skočil z druhé strany – ale ouha! Pes je v autě taky! Chtěl ho chytit a vyhodit, jenže Bobík přeskočil na zadní sedadlo a nechce jít ven!

Dokonce vrčí na vlastního pána – protože se cítí být v právu!

„Bobe! Bobíku!“ slyší teď Pepa zoufalé volání svých dětí a manželky a potí se úzkostí. Pak dostal spásný nápad.

„Bobe! Najdi paničku! Přiveď!!"

Povedlo se. Bob vyrazil z auta a zmizel v lese. Pepa startuje, motor naštěstí naskočil hned. Autíčko se rozjelo po lesní cestě nevídanou rychlostí. Po nějaké chvíli zaslechl Pepa z dálky zuřivý a zklamaný psí štěkot, ale to už byli v bezpečí. Zdánlivě. Najednou najeli na ostrou větev ve výmolu, ozvala se rána, auto se povážlivě naklonilo. Praskla pneumatika. Když s Jitkou vylezli a zjistili situaci, poručila mu ta jeho panenka Barbie: „Svlíkni si kabát!“ Poslechl. Jitka praštila půjčenou dekou spolu se svým pláštěm, oblékla si ten pánský kabát aniž na Pepu pohlédla, vydala se k nedaleké silnici, která se prozradila dost frekventovaným provozem. Tam stopla první náklaďák jedoucí směrem k Praze. Nastoupila – a byla pryč.

Pepa dlouho bezradně stál u svého nepojízdného autíčka a rovnal si věci v hlavě. Než úplně promrzl, našel ho tam hajný, velice rozumný člověk. Vyměnili poškozené kolo za rezervu, vytlačili vůz na cestu, znečištěné věci nacpali do igelitového pytle a zavřeli je do kufru.  Při té práci si popovídali jako chlap s chlapem. Po poradě s hajným zajel Pepa do závodu promluvit si s vrátným. Nechal tam pytel, aby ho v pondělí mohl dát do čistírny. Pak se vrátil domů. Naštěstí dřív než manželka s dětmi a se psem. Stačil jim připravit  teplou večeři a předložil jim zákusky z večerky. Všichni ho chválili, jen pes zalezl a trucoval.

Jitka milostivě přijala plášť z rychločistírny spolu s kolekcí výběrové kosmetiky. Brzy začala chodit s účetním ze sousedního oddělení.

Jen Bobík se na Pepu ještě zlobí. Naštěstí jen Pepa ví, proč.