Sen na dvou kolech

Když jsem byl mladý, tak kolem šestnáctého roku, zatoužil jsem po motorce. Ale nemohl jsem si ji sám dovolit. A tak jsem přišel za rodiči.

„Mami, mohl bych mít motorku?“ zeptal jsem se.

Maminka jen lomila rukama. Žili jsme na vesnici a rodiče byli zvyklí celý život dřít na poli. Nic navíc si nedovolili. U nás se ještě stloukalo ručně máslo, dělal se domácí tvaroh. Já jsem jako malý přišel ze školy a neexistovalo, abych si šel hrát s dětmi. Musel jsem se postarat o zvířectvo a pomáhat rodičům. „Motorka je nebezpečná, Pavlíku.“

Ale já motorku moc chtěl. A tak jsem šel za tátou. Ten měl také svůj názor. „Až si na ni vyděláš, tak si ji měj. Dokud nevyděláváš, buď rád, že máš v čem chodit a co jíst,“ řekl. Dodal se zdviženým prstem: „Motorku ne!“

Měl jsem kamaráda Petra. Ten pocházel z bohatší rodiny, byl o rok starší a motorku už měl. Byl to dobrý kamarád. „Zkus si vydělat na motorku, zatím ti budu půjčovat svou,“ řekl. „A pokud si nevyděláš na novou, tak ti pak prodám svou starou. Táta říkal, že mi brzy koupí novou.“

A tak jsem se začal zajímat, kde bych si přivydělal. Sedlák Vláčil mi slíbil, že když mu budu pomáhat na poli a se zvířaty, můžu si u něj přivydělat. Byly zrovna prázdniny a rodiče mi dopřávali víc volna. Denně jsem jim pomáhal jen dvě až tři hodiny na poli, pak jsem si mohl jít za kluky. Ale já poklidil kolem zvířat, udělal svou práci na poli a utíkal jsem za sedlákem. Sedlák, vida, že peníze skutečně potřebuji, mě pořádně zapřáhl. Vláčel jsem se s balíky slámy, dělal na poli, sekal jsem dřevo a další. Domů jsem se vracel až za tmy, ruce popraskané, nohy podřené. Usínal jsem, sotva jsem dolehl. A ráno, sotva jsem snědl svůj krajíc chleba, začalo vše nanovo.

O sobotách jsem ale chodil za Petrem. To byl můj slavný den. Petr mi večer půjčoval svou motorku. Jezdil jsem kolem naší vsi, aby mě rodiče neviděli. To byla nádhera! Vlasy mi vlály a já věděl, že budu dřít tak dlouho, dokud si na plechovou krasavici nevydělám.  

„Už na ni skoro mám!“ pochlubil jsem se Petrovi.

„To je dobře. Táta už má vybranou novou motorku. Dostanu ji na narozeniny,“ řekl.

„Dnes se svezu s tebou, abych viděl, jak ti to jde,“ řekl mi a posadil se za mě. Chtěl jsem se pořádně ukázat. Jel jsem rychleji, než obvykle. Trať před námi, po které přejelo pár vlaků denně, byla prázdná. A tak jsem ani nebrzdil. Vjel jsem na kolej a nevšiml jsem si přijíždějícího vlaku.

Probral jsem se v nemocnici. Byl jsem celý polámaný, ale žil jsem. Jel jsem totiž přímo na lokomotivu, která byla zepředu krytá. Její krytá část motorku odhodila bokem. Petr vyvázl jen s otřesem mozku a pár odřeninami, já měl nějaká zlámaná žebra, klíční kost i obě nohy. Nejhorší bylo, když to přišli říct rodičům. Maminka plakala a tatínek říkal: „Já řekl motorku ne!“ Několik hodin stála doprava na trati a Petrova motorka byla zničená. Rodiče mě navštívili v nemocnici. Máma mě hladila po hlavě, ale táta mi přísně řekl: „Já ti motorku zakázal, dokud si na ni sám nevyděláš.“ „Ale já si na ni vydělávám u sedláka Vláčila,“ řekl jsem. „To je moc dobře. Pokud budeš muset zaplatit železnici ztrátu za vlaky, které stály, půjde to z těch peněz. A tu zničenou motorku taky zaplatíš. Nedám ti na to ani korunu. Abys věděl, že zákazy musíš dodržovat,“ řekl táta.

Když mě pustili z nemocnice, musel jsem Petrovi dát většinu peněz za škodu, kterou jsem udělal na motorce. Železnice po mně nechtěla naštěstí nic. Dlouho jsem pak na motorku ani do auta nesedl. Své první motorové vozítko jsem si pořídil, až když jsem už nějaký ten rok pracoval. A když můj dospívající syn přišel před časem s tím, že by chtěl motorku, řekl jsem jen: „Motorku ne!“

Syn šel za babičkou a dědou, aby se zeptal, proč mu tak striktně zakazuji jeho sen. A tak mu můj otec vyprávěl příběh o jednom ztřeštěném klukovi, který chtěl motorku dřív, než sám začal vydělávat. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10