Simona chtěla zemřít pro ztracenou lásku

Nechtěla jsem jít do divadla sama a prosila jsem mámu, že tuhle hru musím vidět. Jenže ji čekala výroční schůze ten večer. Řekla: „Simonko, tu máš peníze, kup si lístek, jsi už velká holka.“

Když jsem se pak večer chystala a ona si dělala make-up, podivila se: „Kam to vlastně jdeš?“ Úplně zapomněla, že mi dala peníze na divadlo.

V poslední době jsem byla stále smutná z toho, jak málo mě matka vnímá. Ani si nevšimla, co mám na sobě.

A když už jsem stála na galerii divadelního hlediště, další rána. Zůstala jsem jako opařená. Honza, kluk z naší školy, ale ze čtvrtého ročníku, přišel do parteru v bezvadném černém obleku – a do něho zavěšená cizí dívka. Nikdy jsem ji neviděla. Ve škole bych si jí určitě všimla. Sedmnáctiletá asi jako já, dlouhé havraní vlasy jí padají do pasu, štíhlá postava obepnutá bílým hedvábím, které kolem kolen vlaje jako obláček. Je prostě úchvatná!

Posadili se do první řady. Až odsud vidím, jak se k sobě s Honzou naklánějí a nenuceně se baví. Určitě se znají už dlouho – a já, blázen, si každý večer vysnívám, jak na mě Honza promluví, jak mě pozve na schůzku a brzy mi pak řekne, že mě má rád.

Cítím lítost, ne zlost. Honza neměl o mém obdivu k němu ani tušení! Pravda, několikrát se na mě usmál, jednou mi pomohl sebrat vysypanou tašku. Ve své bláhovosti jsem tomu přikládala nepřiměřený význam. O dva roky starší spolužák na ta bezvýznamná setkání určitě ihned zapomínal…

Sotva dokážu sledovat tu hru o velké lásce rytíře Des Grieux ke zrádné Manon.

O přestávce zůstávám na svém místě. Pozoruji Honzu a neznámou krásku. Honza září štěstím a pýchou.

Já zas bych nejraději z divadla utekla. Trýznivá zvědavost mě tam drží. Jak se vyrovná zrazený milenec se zpronevěrou svého děvčete? Neuvěřitelné! O velikosti a síle lásky mluví i ve chvíli, kdy mu Manon cestou na galeje umírá v náruči. Porozuměla jsem mu. Vůbec nezáleží na tom, koho milujeme, ale hlavně, že velkou lásku prožijeme…

Utírám slzy a čekám na schodech ke galerii. Chci, aby Honza nejdřív s tou krásnou cizinkou odešel… Nakonec mě vyhnala šatnářka.

Park před divadelní budovou je pustý – návštěvníci se rozešli do svých domovů.

Já nemusím pospíchat. Máma se jako vždycky vrátí dlouho po půlnoci…

Přepadl mě takový smutek, že bych nejradši umřela. Brouzdám se loňským listím a je mi jedno, že budu mít uprášené lodičky. Vůbec je mi všechno lhostejné.

„Copak se vám stalo, slečno,“ oslovil mě příjemný mužský hlas. Trhla jsem sebou, nečekala jsem na tomhle místě nikoho. „Nic mi není a jdu domů…“ snažila jsem se neznámého odbýt.

„Nějak tam nepospícháte,“ poznamenal. „Čeká vás tam vůbec někdo? V takovém rozpoložení byste si měla se mnou popovídat…“

Podívala jsem se na něj. Tmavé kučeravé vlasy, pěkný knírek, hluboké temné oči. Krásný muž. S účastí se na mě dívá. Nabízí, že mě sveze autem.

Vím, že nemám nasedat do auta k cizím lidem, ale tenhle člověk má tak milý úsměv. Dívá se bezelstně, a já se cítím moc osamělá. Kromě toho mě roztřásla zima.

„Pojďte, v autě je teplo. Povozím vás trochu, probereme to… Taky jsem zažil velký smutek.“

Otevírá přede mnou dveře přepychové limuzíny. Jako očarovaná jsem nastoupila a zapadla do měkkého sedadla. Auto se tiše rozjelo. Sleduji řidiče. Ten mi útěšlivým hlasem vypráví, jak se zklamal v jedné ženě a že ve mně cítí spřízněnou duši.

Když mě napadlo vyhlédnout ven, vidím, že projíždíme úplně neznámými ulicemi. „Kam to jedeme?“ ptám se ustrašeně.

„Ukážu vám jedno nádherné místo. Je odtud kouzelný výhled na Prahu…"

Na takové místo mě opravdu zavezl. Myslím, že to bylo kdesi na Hanspaulce. Stáli jsme na úzké cestě pro pěší, před námi  klesal travnatý svah. Osvětlené věže Hradčan, rozhledna na Petříně, nasvícený Chrám svatého Mikuláše, šňůry světel lemující pražské magistrály a pásy mostů přes Vltavu…

Zdálo se mi, že ta kouzelná noc úplně odčarovala můj smutek. Můj nový přítel pustil na palubní desce tichou hudbu. Z příručního baru vyndal láhev a do sklenky mi nalil nějaké sladké opojné víno. „Nápoj lásky!“ řekl mi s úsměvem. Vzal mě k kolem ramen a po chvíli mě začal líbat. Dosud mě nikdo nelíbal. Byl něžný a ohleduplný.

Přesto jsem se zalekla, když pode mnou náhle povolilo opěradlo. „Jenom si děláme pohodlí,“ ukonejšil mě. Hladil mě. Zjistila jsem, že dovedu být velice vášnivá. Asi to bylo taky tím vínem.

Když jsme se milovali, říkal mi Marion. „Ne,“ prosila  jsem ho. „Říkej mi Simono, to je moje pravé jméno.“

„Marion, Marion,“ posmíval se, když jsem se trochu upravila a jeli jsme zpátky do centra, do naší ulice. Sevřelo se mi srdce.

„Jsem Simona,“ řekla jsem tiše. „Pamatuj si to, prosím.“ Před domem jsem mu chtěla napsat adresu a číslo telefonu, ale on prý to má bezpečně v hlavě.

„A jak ty se vlastně jmenuješ?“ vykřikla jsem ustrašeně, když předem mnou otvíral dvířka.

„Amadeo,“ zazubil se. „Neboj, ozvu se!“ Zabouchl a odjel.

Oddechla jsem si, že matka ještě není doma. Bylo mi najednou všelijak. Ale stejně bych se byla nesvěřila. Neusnula jsem.

Myslela jsem, že přes to rychlé rozloučení Amadeo zavolá druhý den. Ale nezavolal ani další. Trhla jsem sebou při každém zazvonění telefonu. Marně jsem čekala dopis. Několikrát denně jsem běžela dolů ke schránce, i když bylo dávno po roznášce. Chodila jsem tam dokonce i v neděli až do večera, ale ve schránce byla nanejvýš nějaká reklama.

Přestala jsem jíst, protože jsem se hrozně trápila. Strašně jsem zhubla. Rozum mi říkal, že Amadeo už na mě zapomněl. Ale přijatelnější bylo bát se, že se mu něco stalo.

Že se mnou není něco v pořádku, na to upozornil matku až dopis mé třídní. Máma se nervózně vyptávala, co se děje. Nemohla jsem jí přece říct, že jsem se milovala s cizím chlapcem a že mě opustil! Než se máma dostala do školy, jednou jsem při vyučování omdlela. Učitelka mě nechala převézt do nemocnice.

Následovala řada lékařských prohlídek a nakonec návrh na anonymní vyšetření v Dittrichově ulici. Teprve tam jsem zjistila, jaké pracoviště to vlastně je.

Když se mamka dověděla, že mám HIV pozitivní, tvrdila, že jsem byla znásilněna. Strašně na mě křičela. Zatvrdila jsem se a vůbec jsem jí neodporovala, ale taky neodpovídala na otázky.

Podstatu onemocnění virem HIV mi velmi taktně vyložil jeden starší lékař na psychiatrii. Všechno se mnou rozebral, domlouval, vysvětloval.

Dopila jsem kávu, poděkovala a vyběhla z ordinace. Jak tak pospíchám, všimla jsem si, že nemám kabelku. Běžím zpátky, pláču – ještě že jsem v kapse měla papírový kapesník! Kabelka ležela na pracovním stole pana doktora, který rozmlouval se sestřičkou. Vedle stolu koš na odpadky – házím tam kapesník – a na zmačkaných papírech leží přesně ten hrníček, ze kterého jsem pila. Byl s růžičkou.

„Copak je s vámi,“ zeptala se znepokojeně zdravotní sestra. „Nic!“ vykřikla jsem, popadla kabelku a bez pozdravu utíkám pryč. Sestra za mnou vyběhla, ale parkem už mě nepronásledovala.

Teď jsem pochopila, proč se mi i vlastní matka bojí podat ruku a všechno po mně vyváří.

Tenkrát to po mém příchodu bylo doma obzvlášť zlé. Mámu jsem zastihla v hysterickém pláči. Když jsem se jí zeptala, jestli brečí kvůli mně, odpověděla: “Ovšem. Kvůli tobě mi Jindra řekl, že se ke mně nenastěhuje a že se rozejdeme. Prý se mu nemůžu divit.“

Řekla jsem si, že tomu udělám konec. Věděla jsem, kde je v zásuvce schovaná břitva po dědečkovi. Vzala jsem si ji, dala ji do kabelky a odešla z domova. Sedla jsem na tramvaj a jela až na konečnou na Bílou Horu. Vystoupila jsem a pokračovala pěšky dál po silnici, až jsem se dostala mezi keříky a pole. Věděla jsem, že kdybych zalezla za keřík, aby na mě nebylo vidět ze silnice, mohla bych si podříznout zápěstí a honem tak by mě nikdo nenašel.

V dálce jsem uviděla lesík. Dojdu až tam, umínila  jsem si. Za mnou zastavilo auto. "Chcete někam svézt, slečno?“ Otočím se – mladík se na mě usmívá. Zavrtěla jsem odmítavě hlavou.

Auto se rozjelo, já klopýtavě za ním. Slunce připalovalo, byla jsem hrozně vyčerpaná, ale do lesíka jsem skutečně došla. Lil ze mě pot, začaly mě obletovat mouchy. Ty se mě neštítily!

Až si podřežu zápěstí, říkala jsem si, budou sát moji krev. To bude na mě ošklivý pohled! Otřásla jsem se. Pak mě napadlo: „Ty mouchy se napijí mé krve, budou mít v sobě tu nákazu, pak poštípou někoho jiného – a každý, koho štípnou, dostane AIDS!"

Tak strašně jsem se vyděsila, že jsem před mouchami utíkala po lesní cestě zpátky na silnici. Mouchy strašně bzučely a pronásledovaly mě. Běžela jsem stále rychleji, až jsem ve výmolu ztratila balanc, upadla a pocítila nesnesitelnou bolest v kotníku.

Našli mě tam dva starší manželé. Pořád jsem jim opakovala: „Nesahejte na mě! Nesahejte na Mě!“ Ale oni na to nic nedali. Ten starší pán došel pro auto a odvezli mě do nemocnice.

Kotník byl jen vymknutý. Skončila jsem v mimopražském středisku pro lidi stejně postižené jako jsem já. Pro ty, co nemají doma zázemí. Máme tady moc hodnou psychoterapeutku. Má takové laskavé oči a všechno chápe. Jí jsem bez zábran o všech svých zážitcích pověděla. Připadalo mi, jako by i podrobnosti znala předem. Jen o tom hrníčku s růžičkou v koši na odpadky jsem nic neřekla. Udělal to profesionál, který musel vědět, že ten hrníček mohl umýt horkou vodou a postavit na poličku. Nikomu by se nic nestalo, podle toho, co o té své nemoci vím. Protože teď nějak víc lidi chápu a omlouvám, nechtěla jsem ho shodit u kolegyně. I takový nešťastník jako já může být velkomyslný. Vždyť mi nechtěl ublížit. Jen se bál.

Pomohl mi tu jeden chlapec. I on má HIV pozitivní. Zůstává tu trochu déle, jako já, i když zdejší kolektiv se dost mění. Snad proto jsme se skamarádili. Je starší než já, velmi rozumný. Radí mi, abych ve všem poslouchala doktory, i když jsou to taky jen lidi a mají také své chyby.

A rozhodně – tvrdí – pro nás není všechno ztraceno. Vždyť ta zákeřná nemoc ani ve mně, ani v něm ještě nepropukla. Mnoho vědců na ni usilovně hledá lék. Třeba se ho dočkáme. To říká i ostatním. Prý jsme na jedné lodi, a musíme držet spolu. Organizuje pro nás setkání. Na stolky si dáme čisté ubrusy, zapálíme svíčky. Vyprávíme si, někdy zpíváme.

Jednu jsem se mu zmínila o Manon Lescaut. Smutně se usmál a řekl, že je to hra o bláhovosti mládí. My oba jsme za ni zaplatili až moc vysokou daň. „Pro krásu a pro lásku,“ povídá, „je třeba žít, a ne umírat.“