Když si má kamarádka Jana pořídila mladou fenku pražského krysaříka Sisi, netušila, že bude muset ihned odjet mimo domov. Její mamince bydlící na druhé straně republiky se udělalo zle a její zdravotní problémy vyžadovaly návštěvu dcery. Jana správně odhadla, že by nebylo dobré brát mladou, ještě nenaučenou fenku, s sebou. Sisi se ještě neuměla venčit, všeho se bála a byla stále roztřesená a uplakaná. Janina maminka potřebovala péči a fenka by vše jen komplikovala. Kam ale fenku dát? Jana žila od rozvodu sama a její dospělá dcera bydlící v Anglii tak narychlo přijet nemohla.

„Já ti ji pohlídám,“ nabídla jsem se kamarádce.

„Nebude tě to obtěžovat?“ zeptala se Jana.

Jistě, byla to pro mě práce navíc. Ono je rozdíl starat se o jednoho vychovaného psa a starat se k němu ještě o nevychované štěně. Měla jsem ale v těch dnech dovolenou a nic jsem neměla v plánu. Můj pejsek si navíc se Sisi náramně rozuměl. Nikdy člověk nemůže předem vědět, kdy bude potřebovat toho druhého, a tak jsem chtěla Janě pomoci. Šlo přece i o její maminku, kterou jsem také znala?

„Budu tam tak tři dny, déle ne,“ ubezpečila mě Jana a odjela. Zdálo se, že Sisi to je jedno. Dál se třásla strachy, kdykoli někdo něčím bouchl, nebo nahlas promluvil. Bylo to ustrašené štěně, které zatím nemělo ponětí, komu patří. Ač mi Jana dala k Sisi i její pelíšek a granulky, Sisi spala všude, jen ne tam, kde měla a cpala se tím, co měl můj pejsek. Granulek se ani nedotkla. Byla jsem ráda, že aspoň něco jí. Hned druhý den se zdálo, že si Sisi u mě zvykla. Už se tolik netřásla, ležela na polštáři a spala, když jsem se rozhodla, že skočím do obchodu a nakoupím. Budit jsem ji nechtěla, a už vůbec ne uvazovat před obchodem. Byl to takový malý kapesní pejsek, kterého by mohl kdokoli ukrást. Zamkla jsem byt a šla se svým psem na nákup. Sisi zůstala doma.

Když jsem se vrátila, Sisi nikde nebyla. Hledala jsem všude, ale pes v místnosti nebyl. Všimla jsem si otevřeného okna a s obavou jsem šla k němu. Pád z tolika pater by jistě nepřežil žádný pes, ani kočka. Před domem jsem nic neviděla. Pro jistotu jsem dolů sjela ještě výtahem. Dům jsem dokonce obešla, ale po Sisi jako by se zem slehla.

Nadzvedla jsem polštáře na gauči, podívala jsem se i do odpadkového koše, ale krysařík nikde nebyl. S obavou jsem se připravovala na to, co Janě asi řeknu. Večer přišel na návštěvu syn a já pekla kuře.

Když jsme usedli ke stolu a kuřátko se rozvonělo bytem, syn náhle vyskočil od stolu.

„Slyšela jsi? Někdo je v pokoji!“

„Kdo by tam asi byl?“ Napadla mě Sisi, tu jsem ale skutečně nikde až do večera nenašla. Vypařila se.

„Něco rachotí ve skříni,“ oznámil mi syn, když otevřel dveře pokoje. Skutečně. Něco tlouklo na posuvné dveře skříně zevnitř.

„Ty tu máš milence?“ zeptal se syn podezřívavě, protože o malé Sisi jsem se mu zapomněla  zmínit. Já se rozesmála. Tušila jsem, kdo je ve skříni.

„Tak se na toho milence podívej,“ vyzvala jsem syna.

Ten opatrně přistoupil ke skříni a posunul její dveře. Ze skříně se vyřítila malinká neřízená střela a zamířila rovnou do kuchyně. A vida ji, mršku! V nestřeženém okamžiku vklouzla do skříně, kde usnula, a ze spánku ji probrala až neodolatelná vůně kuřátka. Samozřejmě, že také dostala.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10