Slova často klamou

Lidé často hovoří a vyznat se v jejich řeči je problém. Slova jsou vyřčena, ale skutek často nevidíme. Nevíme, jestli ten, který se na nás usmívá, je skutečně přítel, nebo se jen chce vlichotit do naší přízně. A zamračený člověk nemusí být nutně protivný despota, který nemá rád lidi. Třeba se jen špatně vyspal, nebo se mu stalo něco nepříjemného…

Nedávno jsem procházela městem a potkala jsem spolužáka Tomáše. Dlouho jsme se neviděli, a tak jsme si chvilku povídali. Tomáš se oženil, má dvě děti a žil si dobře. Znala jsem i jeho manželku Alici. Byla to milá a příjemná žena.

„Co ty tak sám? Kde máš Alici?“ ptala jsem se. „Ále, odešla k milionáři.“ „Jak, k milionáři? Vy už spolu nejste?“ „Opustila mě pro peníze,“ mávl rukou Tomáš. Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to z pohledu zvenku vzorové manželství.  

Asi za týden jsem potkala Alici. Vedla právě malého synka ze školky. V ruce nákupní tašku, spěchala, málem do mě vrazila.

„Ahoj Alice,“ pozdravila jsem ji. Vzhlédla ke mně a usmála se. Nevím, co mi to přišlo na mysl, ale zeptala jsem se jí, jak žije a kde má manžela. Zarazila se, a pak řekla: „Tomáš se poslední dobou nestaral o rodinu. Byl pořád v práci, pak trávil čas v hospodě s kamarády, tak jsme od sebe odešli.“ „A jsi teď s někým?“ zeptala jsem se neomaleně. Jen zakroutila hlavou, omluvila se, a šla dál. Nevěděla jsem, komu mám věřit, ale mě se to přece netýkalo.

Když jsem potkala za nějaký čas maminku od Alice, snažila jsem se jí vyhnout. Znala jsem ji od vidění, ona si mě možná ani nepamatovala. Stála s nějakou starší paní a živě o něčem vyprávěla. Mávala rukama a zdála se být zcela pohroužena do rozhovoru. Když jsem míjela obě ženy, zaslechla jsem ji, jak právě říká:

„Chudinka Alička, ten její ji mlátil a nestaral se ani o děti.“ Tomu jsem v žádném případě nemohla věřit. Věděla jsem, jak moc Tomášovi záleží na dětech. A Tomáš taky nepatřil mezi násilníky. Radši jsem šla po svých, abych paní neřekla svůj názor. 

Občas jsem potkala Tomáše, občas Alici, a jednou jsem dokonce šla navštívit svou kamarádku. Bydlela v domě, kde žijí i Tomášovy rodiče. Paní Karasovou, Tomášovu maminku, jsem právě potkala v přízemí, jak vyzvedává z poštovní schránky letáky.

„Jsi to ty?“ zeptala se. Usmála jsem se, pozdravila a šla s ní po schodech vzhůru. „Pozdravujte Tomáše,“ řekla jsem, když jsme se loučily. Tomášova máma sklopila zrak a řekla mi: „Asi se už nedá dohromady se svou ženou. Alice se nestarala o děti, znala jen kamarádky. Chudáci děti,“ hlasitě popotáhla, aby dodala svým slovům důraz. Nevěděla jsem, co si mám o manželství svého spolužáka myslet. Jediné jsem věděla: on i jeho žena nepatřili mezi flákače, lumpy a špatné lidi. Pokud se odcizili, budiž. Ale nevěřila jsem řečem o alkoholu, zanedbávání dětí a podobně. 

Za nějaký čas jsem se chystala na školní sraz. Nemám je ráda, ale tentokrát jsem šla. Bylo to už dlouho, co jsem některé spolužáky viděla naposledy, chtěla jsem si zavzpomínat na zlatá školní léta. Trochu jsem se děsila představy, že v pozvánce bylo „můžete přijít i se svými protějšky“. Já totiž roky žiji sama jen se synem. Proč mám ale kvůli tomu sedět doma? Chybí mi snad noha, ruka, nebo mozek? Jsem sama, no a co? O to víc jsem dokázala. Bydlím, vychovávám syna, jsem finančně nezávislá. Dokáži to, co jiní ve dvou, a snad stejně dobře. Na srazu nás bude víc rozvedených, svobodných, vdov a z jiného důvodu nezadaných. Například Tomáš… 

Sraz se vydařil. Tomáš tam skutečně byl také. A doprovázela ho…Alice. Drželi se za ruku a vypadali, jako by se znali teprve měsíc. Byli jako dva holoubci. Nemohla jsem z nich spustit oči. Když jsem pak Tomáše potkala na chodbě u toalet, asi vyčetl otázku v mých očích.

A tak se rozpovídal. S manželkou se tehdy skutečně nepohodli, a bylo to i kvůli penězům. A tak se Alice odstěhovala. Nebylo to ale k jinému, nýbrž do horního patra jejich rodinného domu, zatímco Tomášovi zůstalo přízemí. Tomáš byl hodně zklamaný, a tak si přimyslel onoho bohatého milence. Tím, že Tomáš samotu hůř snášel, navštívil i hospodu. Jednou, a přišel střízlivý. Ale Alici se lépe vyprávěly historky o opilci, který za vše může. A rodiče si přimysleli zbytek.

Manželství funguje, to je to hlavní. A já zase méně věřím větám, které slýchám kolem sebe. Důvěřuj, ale prověřuj…