Smutek. Pláč. Zklamání. Prostě jsem to nezvládla. Letos v červenci jsem přišla do nechtěného jiného stavu. Moje finanční situace nebyla a není jednoduchá. Proto jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla. Potrat, dodnes mě to slovo straší a kdykoliv slyším potrat, interrupce, jdou na mě mdloby, asi mě straší špatné svědomí.

Ve středu jsem byla na kontrole u gynekoložky s tím, že si těhotenství nenechám. Řekla mi, ať přijdu v pondělí a domluvíme co dál. 

V úterý ráno jsem nastoupila do nemocnice, kde následovalo vyšetření, příprava a zákrok. Dostala jsem čistou postel a sestřička mě připravila na samotný zákrok, už v tu chvíli mi tekly potoky slz a soucitné pohledy ostatních pacientek, které ani netušily, jaký zákrok mě čeká, mi na psychice nepřidaly. 

Šla jsem z našeho pokoje jako první. Sundat brýle a už mě sestřička vedla na sál. Bílá barva, světlo, lehátko, anestezioložka a sestřička s doktorem byli milí, ale moje výčitky nic zaplašit nemohlo. Kdybych nebyla srab, normálně bych utekla a bylo by mi jedno, že mám na sobě jenom noční košili. Poslední otázky anestezioložky, píchnutí do ruky a nevím o sobě.

Probouzím se na pokoji, sestra říká moje jméno a zjišťuje, jak jsem na tom. Cítím, že fyzicky dobře, ale psychika je na dně. Brečím doslova jako želva, svědomí mě táhne ke dnu víc a víc. Za čtyři hodiny už jsem si sama došla na toaletu, byla večeře, ze které jsem nesnědla ani lžíci omáčky, večer kontrola a ráno propuštění domů. Šla jsem z nemocnice sama, potřebovala jsem si srovnat myšlenky a nějak se vyrovnat s tím, co jsem udělala. 

Ještě v pondělí večer jsem byla přesvědčena, že moje rozhodnutí dát to pryč, je správné. Ale ve středu po propuštění tohle rozhodnutí vzalo za své a moje myšlenky  šly jedním směrem. Tím, že jsem strašná, strašná a strašná. Ještě měsíc po interrupci jsem byla citlivá, dodnes mám strach dívat se na těhotné ženy a maminky s kočárky.

Každý den lituji toho, jak jsem se rozhodla, ale cesty zpět již není. Často si vzpomenu na ten den, kdy jsem podstoupila zákrok a datum 4. 9. 2012 nezapomenu nikdy do smrti. Kdybych jen trochu chtěla, určitě bych si dítě mohla nechat, ale věděla jsem, že mu vzhledem ke svým možnostem, nemůžu zajistit nejen krásné dětství, ale ani celý život. 

Jedno vím jistě. Nikdy neodsoudím ženu, která se rozhodla jít na interrupci, ať k tomu měla důvod jakýkoliv.

Doufám, že jednou budu mít chtěné miminko a budu šťastná a spokojená maminka. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10