Solné lampy

Když jsem procházela letáky různých obchodů, padl můj pohled na obrázek elektrických solných lamp. Miluji svíčky, různá světýlka a další dekorativní předměty. Mé dvě dcery tuto zálibu se mnou sdílí. Já sama mám doma několik solných lampiček na čajovou svíčku.

Vždy, když si některou z nich zapálím, mám pocit, že dělám něco pro své zdraví. I kdybych svému zdraví neprospěla, vždy se tak nějak zrelaxuji, odpočinu si a připadá mi, že mám hned o maličko lepší náladu. Proto mě ihned napadlo, že když bych koupila jedné nebo druhé dceři onu lampu, udělala bych jí určitě radost. Tím spíš, že za měsíc měla mít narozeniny mladší dcera a o měsíc později ta starší. Rozhodla jsem se, že koupím dvě lampy k jejich narozeninám a udělám tím radost oběma. 

Od nápadu mě trošku zrazoval jen fakt, že obchod, jehož leták jsem právě držela v ruce, je na druhém konci našeho rozlehlého města. Jako důchodkyně mám ale místní dopravu zdarma a času dost. Jak dlouho jsem vlastně nebyla v centru? Připadalo mi to jako věčnost. Není právě toto příležitost k nápravě?

Hned druhý den jsem se vypravila na nákup. Chvilku jsem koketovala s představou, že solné lampy přepravím v tašce na kolečkách. Mám ji, ale vždy si připadám dost mladá na to, abych ji použila. Dokonce jsem se na starší dceru malinko zlobila, když mi ji jeden rok nadělila pod stromeček. Copak nemám dost sil na to, abych si nákup pro jednu osobu neodnesla normálně jako ostatní v nákupní tašce? Copak jsem nějaká bába? Jsem, ale docela to popírám. A tak okolečkovaná taška stojí v koutě a teprve čeká na svou příležitost. I tentokrát jsem ji obešla.         

Do kabelky jsem si vložila dvě obyčejné textilní tašky, které běžně na nákup používám, a vyrazila jsem. Bohužel, ten den měly některé tramvaje včetně té mé výluku. A tak jsem místo jedné tramvaje a jedné autobusové linky musela využít cesty nejdříve jedním autobusem, z kterého jsem přestoupila na tramvaj, a posléze opět přestoupila na autobus. Odtud jsem to měla do obchodu už jen kousek. Byly tam! Několik solných lamp čekalo seřazených v regálu na zákazníky. Vybírala jsem tu nejhezčí, největší, nejbarevnější. Každá z nich vážila cca pět kilo. Trochu jsem znejistěla. Dokážu tak těžký náklad dosmýkat až domů? Musím! Přece sem nepojedu nadvakrát. Když jsem jednu a posléze i druhou lampu opatrně vkládala do látkové tašky, těžce jsem litovala toho, že jsem v touze vypadat mladší nechala tašku na kolečkách doma v koutě. Zpotila jsem se už cestou na autobusovou zastávku. Opatrně jsem nastupovala, abych lampy nepoškodila. Jen nerada jsem se sbírala ze sedadla a přestupovala na tramvaj. A opět přestup. To už jsem zatoužila alespoň jednu z tašek „jako“ v tramvaji „zapomenout“, abych to měla lehčí. Jsem bába šetrná, a tak jsem to samozřejmě neudělala.                                                 

Dosmýkala jsem náklad do autobusu a ze zastávky až domů, převlékla se do domácího, napila se a odnesla lampy do skříně. Pak jsem se ale rozhodla lampy vyzkoušet. A tak jsem opět šutry ze skříně vysvobodila, abych zapojila první z lamp. Její teplé světlo mě přesvědčilo o tom, že cesta za to stála. Mou radost zhatila druhá z lamp, která se nerozsvítila. Veškeré snahy o její oživení byly marné. Musela jsem lampu reklamovat.

Věrna pořekadlu „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra“ jsem se opět převlékla, nemocnou lampu uložila do látkové tašky (přece si teď na jednu jedinou nevezmu tu na kolečkách?) a vyrazila na zastávku autobusu. Vyčkala jsem čtvrthodinu, než autobus přijel, jako kachna jsem kolébavou chůzí vystoupala na plošinu uvnitř, na správné zastávce přestoupila na tramvaj, odtud opět na autobus a dosmýkala šutr do prodejny. Paní prodavačka mě poté vyzvala, abych si lampu šla vyměnit. Jen na malý okamžik jsem zaváhala, jestli nebude lepší lampu tam nechat a chtít peníze zpět. Nakonec jsem přece jenom našla náhradnici za nemocnou lampičku. Byl jí opět zhruba pětikilový šutr. Trvala jsem ale na tom, aby mi lampu v prodejně odzkoušeli. Svítila! Při pohledu na hřejivé světlo lampy jsem zjihla. Vzpomněla jsem si navíc, že bych ještě něco v prodejně přikoupila. Obě lampy, ta nemocná i fungující, zůstaly na malý okamžik u pokladny. Zaplatila jsem si nový nákup, popadla lampu a vyrazila na cestu domů.

Když jsem si pak doma zouvala boty, byl už večer. Půl dne jsem strávila tím, že jsem po městě jezdila se šutry v tašce! Opravdu nezapomenutelné. Nově přinesenou lampu jsem zavřela k té první do skříně a šla konečně spát.

Následující den mě navštívila kamarádka. Mezi řečí jsem se zmínila o lampách. Nebyla by to ženská, kdyby je nechtěla vidět. Když už je viděla, chtěla lampy vidět v akci, a tak jsem obě zapojila do zásuvky. Jenže svítila jen jedna. Myslela jsem, že mě raní mrtvice.

Ještě jsem nemohla ale umřít. Místo toho jsem po odchodu kamarádky vložila lampu, která nesvítila, opět do tašky. Jeden den jsem vozila šutry po městě. Kdo mohl tušit, že tomu bude i den následující? Přece ale lampu nevyhodím? Tentokrát jsem si ale přikázala, že lampu, která se nejspíš cestou rozbila, vrátím a už novou nebudu chtít. Jenže paní prodavačka, která tu byla i včera, mě uvítala: „Jé, já za vámi volala, že jste si omylem vzala tu původní lampu a tu správnou jste tu zapomněla, ale neslyšela jste mě!“ Takže já táhla onu chudinku nemocnou nejdřív domů, pak zas zpět do obchodu, abych si ji opět odvezla domů, a dnes jsem ji opět přivezla zpět! Překvapená jsem převzala správnou fungující lampu od paní prodavačky, svírala jsem ji v náručí, jako by to bylo vroucně milované dítě a vyšla s ní před obchod. Až tam jsem lampu láskyplně uložila do tašky. A opět jsem se vydala na cestu zpět. Tašku s pokladem v podobě lampy jsem nespouštěla z očí.

Konečně mi svítily obě lampičky a já si mohla vydechnout. Už nikdy nebudu kupovat dárky vážící přes dvě kila, umínila jsem si hned ten den.

Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem za čas přišla na oslavu narozenin mladší dcery. Ještě než jsem jí předala těžkou krabici v balicím papíru, pochlubila se: 

„Podívej, mami, co jsem si nedávno koupila!“

V rohu pokoje na stolečku stála… solná lampa na elektřinu. A mě málem trefil šlak podruhé!