V práci jsem si půjčila od kolegyně stan, napakovali jsme auto a jeli na dovolenou do jižních Čech. Kemp vypadal solidně a výletníků už tam bylo dost. Správce nám řekl, kde je volno a kam se můžeme uvelebit se stanem. Ještě dodal, že až si postavíme stan a zabydlíme se, máme se u něj zastavit a vyřídíme smlouvu atd. Projeli jsme bránou, minuli několik chatiček a po pravé straně jsme spatřili velký krásný rybník. Za cestou po levé straně byly první stany.

Ujeli jsme asi 200 m a tam byl volný plácek. Než jsme postavili stan, už jsme se skamarádili s táborníky okolo a bylo veselo. Vzala jsem doklady a s dcerkou šla ke správcovi sepsat papíry kvůli pobytu. Vedle jmen a adresy chtěl vědět SPZ auta. Koukala jsem na něj jako na Tatara, já ji nevěděla! Ještě že byla se mnou dcerka, ta si pamatuje ledasco a suverénně nahlásila číslo, model i typ auta. S podepsanou smlouvou jsme se vrátili ke svému stanu a začali se chystat k vodě. Manžel nafouknul lehátka a kruhy a šli jsme. U rybníka bylo už hodně lidí a slunce pálilo, že jsem nestačila všechny i sebe mazat proti spálení. Manžel šel do kiosku, přinesl nám pití a protože ho to opalování už přestalo bavit, tak si šel sednout na zahrádku restaurace pod slunečník.

Ležela jsem na dece a viděla jsem na něj, bylo to asi 50 m. Občas nám zamával a já s dětmi jsme mu zamávali také, upletly jsme s dcerkou věnečky z pampelišek a po očku jsem koukala ke kiosku. Říkala jsem si, ten má teda výdrž, sedí tam už takovou dobu, proč už nejde k nám? Děti se pořádně vycachtaly, mně už se začala chytat ramena bronzem a manžel tam pořád seděl jak přikovaný. Nu což, nebudu ho nutit se opalovat, je přece dovolená, každý dle své libosti. Pak už mi to nedalo, sbalila jsem deku a říkám:„Děti, jdeme za tatínkem, už je mu asi dlouhá chvíle!“
Přicházíme k jeho stolku a on byl tak nadšený, že jsme přišli a nevrátili se sami bez něj ke stanu. Ovšem když mi řekl, proč má vlastně z našeho příchodu takovou radost, vyprskla jsem smíchy. Teď mi vysvětlil, proč nešel na deku k nám. Seděl tady a snažil se nás gesty přimět, abychom za ním přišli. Vybavila jsem si ty jeho úsměvy a mávání k rybníku a ono to bylo z čirého zoufalství, co si nebožák sám počne. Rozbil se mu totiž zip na šortkách a protože si vyrazil naostro, nemohl se jen tak producírovat mezi lidmi. Neměl se ani čím zakrýt, protože chodil jako frajer zásadně s rukama v kapsách! Stalo se mu to tak, že když šel od okénka v kiosku s pitím a sedl si pod slunečník, trochu podcenil pár kilo navíc. Doktoři to nazývají kožní řasa, já tomu říkám panděro, v některých případech měch a jak si sedl, zip u poklopce se mu rozjel. Pokoušel se ho zapnout, zatáhl břicho, ale zoubky zipu ne a ne se zpět nahodit. Několikrát si skřípnul kůži a měl co dělat, aby nevyl bolestí. Nakonec to vzdal a čekal, až přijdeme s věcmi a něco z toho použije, aby se zakryl.

Když mi to dovyprávěl, tak jsme se zvedli k odchodu a ke stanu šel zamotaný v kostkované dece. Vypadal jako Skot na dovolené, který dodržel tradici, oni prý pod kiltem taky nic nenosí.