Měla jsem však jeden problém. Pavel v rychlosti řekl, že se sejdeme na náměstí, ale neřekl na kterém. U nás jsou totiž dvě, každé na jednom konci dlouhé pěší zóny. Vymyslela jsem to tak, že půjdu na to, kam chodí víc autobusů městské dopravy a kdyby do pěti minut nedošel - předpokládala jsem, že nebude chtít meškat - tak se do 15 minut dokážu pěšky rychle dostat na to druhé a doufat, že by tam 20 minut na mě čekal. S rychlou chůzí jsem problémy neměla, tak by to mělo vyjít. Ale svůj plán jsem realizovat nemusela. Došla jsem ještě o 10 minut dřív a postavila jsem se dál tak, abych měla přehled, ale abych nebyla hned na očích.

Po chvilce jsem ho uviděla a moc jsem se zaradovala, že si to přes noc s tím setkáním nerozmyslel. Stál tak, aby ho bylo dobře vidět, tak jsem si ho chvíli prohlížela - ve stoje z dálky jsem ještě neměla možnost si ho omrknout... Vždy se mi líbili blonďáci s modrýma očima. On měl však k tomu  hodně daleko. Tmavé vlasy, tmavé oči, celkově takový Italský typ. Rozhodně nebyl tuctový a jak jsem až později zjistila, dost přitahoval ženskou pozornost. Pak když se akorát otočil zády, jsem k němu potichu zezadu došla: „Ahoj, čekáš na mě?“ Bylo na něm znát, že ho těší, že mne vidí. Měli jsme ještě čas, tak že se trochu projdeme. Povídali jsme si, vždy bylo o čem a to kino jsme nakonec nestihli. Tři hodiny jsme strávili procházením, pak mě doprovodil na zastávku autobusu a domluvili jsme se na zítřek na kino - pokus číslo dva.