Krátký čas jsem pracoval jako ostraha na středoškolském internátě. Byla to zajímavá práce, na kterou rád vzpomínám. Někdy v dobrém, jindy se orosím, co vše jsem musel zažít a překonat.

Náš internát byl zároveň z jedné části i školou. V jedné z budov byly totiž umístěny odborné učebny. Ty byly vybaveny moderní výpočetní technikou a odbornými pomůckami. Proto byly tyto učebny zabezpečeny kódovacím systémem. Všechny budovy včetně pokojů studentů byly napojeny na elektronický požární systém, aby bylo možné v případě požáru včasně a účinně zasáhnout.

Studenti byli různí. Slušní, i ti méně vychovaní, ale vcelku mě práce s nimi těšila. Jen jako mladí byli odvážnější, otrlejší a víc experimentující, než my dospělí. Tak například zkoušeli, co umí elektronický požární systém, a to naostro. Ne jednou se proto rozezněly sirény vybízející k opuštění areálu. Často se tak stalo, když studenti porušili přísný zákaz kouření a rozdělávání ohně v celém areálu, a tajně si zapálili cigaretu. Výjezd hasičů pak hradili hříšníci, resp. jejich rodiče. Jindy si zapálili rovnou marihuanu, a když jsem dorazil na místo, abych zjistil, zda jde o reálný poplach, nebo opět planou paniku, v dýmu uvnitř pokoje nešlo skupinku mladých lidí téměř vidět. I tehdy se jim jejich prohřešek náležitě prodražil. Když děvčata slavila narozeniny jedné z nich, udělala si výzdobu pokoje z vonných svíček. I ty vyvolaly poplach… Spálený popcorn měl stejný účinek. Studenti si časem zvykli, že se jim jejich experimenty prodraží, a upustili od nich.

Jednou ale studenti, kteří se dozvěděli, že poplach spustí i pouhé stříknutí spreje v blízkosti čidel, pokusili toto vyzkoušet na vlastní kůži. Tvrzení se zakládalo na pravdě, a je to stálo pětistovku. Nepomohlo ani, že se oháněli tím, že studují obor ochrany osob a majetku a potřebují znát důsledek podobných činů.

Učebny a jejich ostraha prošly také testy studentů. To, že poplach a záznam „narušitel“ spustí i pouhý pavouk, se vědělo mezi všemi. Ale studenti to potřebovali vyzkoušet i v reálném životě. Jednoho dne se mi stále spouštěl alarm s hláškou „narušitel“ v zakódovaných učebnách. Naštěstí jsem na kamerách viděl, že prostor učeben nebyl narušen, a poplach jsem včas resetoval. Ani osobní obchůzka nepotvrdila možného lidského narušitele. Objevil jsem v jedné z učeben kočku. Kočka byla plachá a dalo mi hodně práce, než jsem ji chytil a vykázal ven. Odnesl jsem to několika škrábanci. No, co bych pro zaměstnání neudělal. Horší ale bylo, když se studenti rozhodli vyzkoušet, jestli alarm spustí i mnohem menší zvířátka, a vysadili do tříd pavouky a cvrčky. To nám pak cvrkaly učebny celý rok. Zkrátka, mládí. 

Setkal jsem se ale i s velmi příjemným chováním studentů. A to například, když se někteří dozvěděli, že mám narozeniny, a rozhodli se mě potěšit. Dodnes mi na gauči odpočívá plyšový medvěd, kterým mě podarovali. A tak jsem jim nosil zase já přebytky ze své zahrádky, pouštěl je na tajná rande i mimo večerku a celkově jsme spolu skvěle vycházeli.

V každé práci lze najít něco pěkného. Ale v práci s lidmi, v mém případě mladými, naleznete tolik půvabů, že se vám pak v důchodu jen stýská… Ale čas plyne, a mě i dnes těší, když mě někteří ze studentů, dnes už také ženy a muži ve středním věku, poznávají, hlásí se ke mně a vzpomínají na roky studií, kterými jsem je částečně provázel.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10