Stříhám, stříháš, stříháme?

Žijeme ve zvláštní době, která dost zásadně vstupuje do obyčejných životů. Narazila jsem na problém, který by normálně šel vyřešit snadno. Stala se mi taková obyčejná věc, že vlasy dorostly délky, na kterou nejsem zvyklá a nemám ji ráda. Za normálních okolností bych už dávno navštívila kadeřnici, aby je ostříhala. Přerostlá ofina mi začala padat do očí a začala značně překážet. Zdálo se mi, že z toho koukání přes pramínky vlasů začínám šilhat. Ale co s tím? Jedině ostříhat. 

Momentálně žádnou kadeřnici neznám tak dobře, abych mohla poprosit o sestřih. V okolí nikdo nevyniká svým střihačským uměním, takže došlo na vlastní práci. Ofinu jsem prostě ostříhala sama před zrcadlem. V jisté fázi stříhání se mi na ní objevily tak krásné „zuby“, že jsem si vzpomněla na zážitek z dětství. Nakonec se mi to podařilo jakž takž rozumně ostříhat. Kadeřnice by se asi zděsila. Možná si říkáte, zda jsem se sestřihem spokojená. Ano, jsem. Ostříhala jsem se, jak jsem nejlépe uměla, už mi do očí nic nepadá, a dokonce to nevypadá ani až tak moc děsivě. Přesto se těším, až si zase zajdu ke kadeřnici. Předpokládám ovšem, že mé vlasy budou zase o nějaký ten centimetr delší, až to bude možné.

To, co mi připomněla „zubatá“ ofina, se stalo před spoustou let, když jsem byla malá holčička a chodila jsem do školky. Do stejné školky chodil i můj o něco starší bratr, jen do jiné třídy. Byli jsme doma s maminkou, která se zmínila, že bychom brzo potřebovali ostříhat. Pak si uvědomila, že musí skočit pro nějakou drobnost do obchodu přes ulici a věděla, že i kdyby byla fronta, tak je do půl hodiny zpátky. A my jsme si s bráchou navíc krásně nevinně hráli, tak na chvíli odešla.

Jakmile zmizela za dveřmi, tak začala sourozenecká diskuze. Nevím, koho z nás napadlo, že usnadníme mamince stříhání. Dohodli jsme se, že napřed ostříhá brácha mě a pak já jeho. Brácha vzal dětské nůžky. Ty s kulatými konci a co nejsou moc ostré a začal kadeřnicky působit na mé hlavě. Možná bych to spíše měla nazvat pižlal mi vlasy. Opižlal mi celou hlavu a vyřádil se hlavně na ofině. Měla jsem v každém místě jinou délku, a hlavně byly vidět výrazné zuby. Maminka se vrátila z obchodu ještě dřív, než stihl zhodnotit krásu sestřihu a dokončit ho. Sebrala nám nůžky a vynadala.

Pak jsem dostala nový, už ne tak nevšedně originální sestřih od maminky. Fakt se snažila, aby to nějak vypadalo, ale šlo to jen velmi zkrátit a ofinu sestřihnout hodně našikmo. Kdyby měla mít ofina nejkratší délku z těch délek, které na ní vyrobil bratr, měla bych asi půlcentimetrovou ofinu. A zbývalo jen čekat, až vlasy dorostou, abych mohla získat standardní účes.

Vrcholný okamžik s předvedením nového sestřihu nastal hned další den ve školce. Měli jsme maškarní ples. Už jsem dávno měla nachystaný převlek na tohle maškarní, který vyrobila maminka podle mého přání. Hádejte, jaký převlek chce malá holčička na maškarní. Uhádli jste, že to prostě musela být princezna? Maminka ještě ten den vykouzlila princezně nový doplněk, tedy závoj, aby byly zakryty neúměrně krátké vlasy. Kdybych pohledala, tak možná ještě najdu skupinovou fotku z maškarního, na které se směju a jsem šťastná a na hlavě je díky závoji vidět jen ta neobvykle šikmá ofina. 

Dana12345 - čtenářka
ChytráŽena.cz