Nedávno mi můj otec vyprávěl o své vojně. Právě v tom období se nacvičovalo na Spartakiádu. Jistě si všichni vzpomenete na hromadná veřejná tělocvičná vystoupení, tolik populární u veškeré veřejnosti. Sama jsem na ni nacvičovala jako školačka. Otce zastihla podruhé právě na vojně. 

„Voják nejdřív plní rozkaz, pak se až ptá,“ tvrdil a nesnesl zbytečné řeči jemu svěřených vojínů.

Během vojenské služby můj otec prodělal náročnou operaci kolene. Po ní mu museli dát celou nohu do sádry. Přesto plnil vojenskou službu se sádrou na noze.

Když útvar začal nacvičovat na Spartakiádu, otec se snažil podotknout, že má na noze sádru. Velitel ho ovšem zarazil, sotva otevřel ústa. Nemohl říct, co měl na srdci, a tak se účastnil, stejně jako ostatní, cvičení. Jednoho dne zavítal k útvaru generál, který se účastnil nácviku jako divák.

Hudba hrála, vojáci cvičili, otec s nimi. V jednu chvíli všichni cvičenci šli do dřepu. Všichni, až na otce. Ten zůstal stát uprostřed ostatních jako sloup.

„Co tam dělá ten voják? Proč necvičí?“ ptal se generál.

Otec musel vystoupit a předstoupit před nadřízeného. Až nyní si všimli, že má sádru.

Přesto generál zařval: „Proč necvičíte, vojáku?“

A tak otec trpělivě vysvětloval, že nemůže ohnout nohu, protože na ní má sádru.

Když se ho pak zeptali, proč to nesdělil nadřízenému, řekl naučenou frázi: „Voják nejdřív plní rozkaz, až potom se ptá.“ Taťka si ten den připadal jako Švejk. Co by neudělal pro svou zem?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10