Tak trochu srdeční záležitost

Bylo jedno srdce. Nebylo ani šťastné, ani nešťastné, ani bohaté, ani chudé. Bylo ale hodně samo. Dalo by se říct, že mu chybělo jiné, milující srdce. Protože ale zažilo zášť, nenávist, sobeckost i hrubost, příliš po lásce netoužilo.

„Jaké by to ale bylo, najít hodné, milující srdíčko?“ ptalo se často naše srdce samo sebe. A zasnilo se.

„Ale proč bych právě já mělo najít to dobré a milující srdce?“ odpovědělo samo sobě, a víc se problémem nezatěžovalo.

Když šlo jednou na procházku, zaslechlo pláč. Šlo po hlase, a vidí, jak se u cesty choulí jiné, smutné srdce. „Co tu děláš, srdíčko?“ zeptalo se opatrně. A ten uplakánek odpověděl: „Jsem nešťastný. Nemám nikoho, kdo by si se mnou povídal, hrál si, procházel se se mnou a dával mi najevo svou přízeň. Jsem sám.“

Naše dobré srdce se zamyslelo. „No, pokud chceš, můžu jít s tebou na procházku. Budu ti dobrým a tichým posluchačem, vynasnažím se rozesmát tě a pohladit po duši,“ řeklo nakonec. „A pokud si budeme rozumět, můžeme být spolu napořád,“ dodalo a usmálo se. Vzalo smutné srdce za ruku, otřelo mu poslední slzu z tváře a dvě srdíčka vyrazila na výlet. Naše dobré srdce se snažilo vyprávět svému novému kamarádovi něco moc veselého, aby ho pobavilo. Když jeho nový kamarád dostal hlad, s radostí mu nabídlo svůj krajíc chleba a bez rozmýšlení mu podalo svou lahev s pitím.

„Díky,“ řekl nový kamarád.

„Rádo se stalo. Cítím velkou radost, že jsem mohlo pomoci,“ řeklo naše dobrácké srdce.

Dva kamarádi šli dál. Došli k lávce. Dobré srdce přešlo na druhou stranu, ale smutné srdce se bálo. „Je to hluboko, bojím se,“ řeklo. A tak se dobré srdce vrátilo, aby pomohlo kamarádovi. Riskovalo sice, že ho smutné srdce shodí do rokle, když klopýtne, ale nepomoci kamarádovi nemohlo. „Už nemůžu,“ řeklo smutné srdce po chvilce. „Odpočiň si,“ odpovědělo naše dobré srdce. Smutné srdce si sedlo na kámen u cesty. Dobré srdce usedlo vedle něj. „Pojď, sedni si sem, tady je víc stínu, slunce ti nebude svítit do očí,“ vyskočilo dobré srdce hned, jak vidělo, že smutné srdce slzí, a nabídlo mu své místo. Smutné srdce usedlo a bylo spokojené. Už nebylo smutné. „Mám tě asi rádo,“ řeklo kdysi smutné srdce. To naše dobré srdce rádo slyšelo. „Mám přítele,“ řeklo si v duchu a pohladilo svého přítele. Dvě srdíčka se objala a políbila. Takto se dělilo dobré srdce se vším dva dny a dvě noci. Pomáhalo svému novému příteli na cestě, dělilo se o vše, co mělo.

„Až dojdeme do cíle, postavíme si tam krásný dům a budeme spolu žít,“ řeklo kdysi smutné srdce. Tomu dobrému se až zastavil dech. „Mám lásku!“ chtělo křičet radostí. Splnil se mu jeho tajný sen, a splnil se mu tak náhle, že si to ani neuvědomil. Bude žít v krásném domě se svým přítelem, bude se o něj starat, vařit mu, pomáhat mu a hlavně, hlavně ho milovat.  A oba budou šťastní.

Na chvilku přivřelo při té představě oči. Vidělo se se svým přítelem na louce, v jejich novém domě a na ostatních milovaných místech. V tu chvíli klopýtlo a spadlo. Kutálelo se z kopce, naráželo na kameny, až konečně dopadlo na dno propasti. „Jsi tam? Jsi v pořádku?“ volalo za ním kdysi smutné srdce, jeho nový přítel. „Jsem, ale samo nevylezu, příteli. Jsem přesto rádo, že jsem spadlo samo, a ne ty, kterého mám tak rádo,“ řeklo dobré srdce, a myslelo to vážně. Vážně bylo rádo, přestože je celé tělo bolelo a bylo samá modřina. Jeho přítel byl zdráv, jistě mu pomůže. „Běž, prosím, pro pomoc. Přiveď sem někoho, kdo mi pomůže. Moc ti za to děkuji,“ požádalo svého přítele.

Kdysi smutné srdce odcházelo od propasti. „A jdi opatrně, ať se něco nestane i tobě!“ Volalo ještě dobrosrdečné srdce.

Uběhl den, dva, a dobré srdce si začalo dělat starosti. Nemělo co pít, ani nic k jídlu, mnohem víc je ale trápilo, co je s jeho přítelem. Nestalo se mu snad něco zlého? Nespadlo jeho milované srdíčko taky do nějaké propasti? Nebolí ho něco?

Kdysi smutné srdce šlo zatím lesem a říkalo si: „Když já pomůžu dobrému srdci a ono třeba zůstane nemocné, bude mít zlomenou nohu, nebo něco jiného, kdo mu bude pomáhat? Kdo se bude o něj starat? Já. A nebude lepší, když se tam už nevrátím a půjdu pryč? Zapomenu na dobré srdce, k ničemu ho už nepotřebuji!“ Jak si řeklo, tak také udělalo.

…Trvalo ještě několik dní, než dobré srdce pochopilo, že jeho přítel už nikdy nepřijde. Nepomůže mu z propasti. A tak s vypětím všech svých sil se nakonec dokázalo samo vyškrábat ze dna propasti. Bylo sice špinavé, celé bolavé, potlučené, plné jizev - nejhorší byly ale jeho zcela nové jizvy…jizvy na duši…   

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10