Taneční kotrmelce

Na svou první vesnickou tancovačku jsem se moc těšila. Do společnosti mě coby garde dáma uvedla moje maminka. Nejdříve jsem jen seděla a pozorovala „cvrkot“, pak se osmělila jít tančit se sousedy nebo spolužáky. Koncem roku jsem už vyrážela na zábavu sama vždy v doprovodu nějaké kamarádky.

Nejraději jsem chodila s Haničkou, kamarádily jsme spolu od dětství, seděly ve škole vedle sebe na základce i na střední. Ji však maminka nechtěla na zábavy pouštět, a když pustila, tak se sáhodlouhým proslovem, co smíme, co nesmíme a kdy se vrátit domů.

Nakonec jsem na její mamce vyškemrala povolení jít na zábavu! To bylo radosti a shánění. Od spolužačky jsme si půjčily na tu příležitost dlouhé maxi šaty, ve kterých jsme se nejdříve vyfotily, abychom měly na tu grandiózní akci památku.

Jelikož kulturák nebyl daleko, šly jsme rovnou v šatech, jen jsme si na ně přehodily lehký kabátek. Akorát boty jsme si přezuly až na místě, hlavně kvůli mým vysokým „šteklům“. Nepřemýšlely jsme o tom, že naše maxi není zrovna vhodnou délkou na valčíky, polky a půlnoční čardáše. Ostatně o půlnoci jsem měla přivést Haničku domů. To byla podmínka její mámy.

Večer se vyvíjel velmi zdárně, známí nám drželi místo, pochválili šatičky a hned nás zvali do kola. Já byla v sedmém nebi, připadala jsem si jako Popelka na plese. Jen ten princ se nějak nekonal. Čas velmi rychle kvapil, a když kolem půlnoci vyhlásili dámskou volenku, spěchala jsem pro Adama. Netušila jsem, že už má dost upito a že se při poslední polce vyvrátil do bubnů. Na vše jsem přišla až záhy. Vymetal se mnou parket, a když jsme proplouvali kolem muzikantů, jako naschvál mi ujela noha, zásluhou vysokého podpatku a já udělala parádní roznožku a zůstala sedět i s Adamem na zemi.

Naštěstí to kolem nás kolotalo, takže si našeho pádu moc lidí nevšimlo. Co bylo horší, při té nehodě se mi půjčené šaty roztrhly až k pasu a v kotníku mě podivně píchalo a také mi upadl mi podpatek.

Ihned jsem usedla a kamarádka mi zašla „vydyndat“ od hasiče-pořadatele z lékárničky  „zicherhajcku“. Šaty jsem zapla, ale tancovat jsem už nešla, protože noha pořád pobolívala. Hanička si dala ještě 2 kola a šly jsme domů. Tedy, spíše se ploužily.

Když jsme potichoučku před 1 hodinou ranní vešly do chodby Hančina domu, náhle se rozsvítilo. Na chodbě stála statná postava kamarádky maminky, měla ruce v bok a užasle hleděla na mé rozervané šaty a zkroucenou nohu v botě bez podpatku!

Jen ukázala prstem na to nebohé děvče a zavelela: Domů, no počkej na ten mazec. Instinktivně jsem cukla, aby mi náhodou jednu neuštědřila a rychle se odbelhala domů.

Ráno jsem se na nohu už nepostavila a musela jet na pohotovost, poněvadž byla neděle. Malá kůstka v nártu byla zlomená, dostala jsem sádru a na pár týdnů od zábav „utrum“. Moje maminka byla naštěstí tolerantní, vyslechla můj srdceryvný příběh a šaty od kamarádky krásně opravila, aby nic nepoznala. Švec si vzal do parády moje boty a do 2 měsíců byl taneční parket zase „můj“. Měla jsem slušivé mini, boty na přijatelnější „podsadě“ a u našeho stolu trůnila na čestném místě maminka kamarádky Haničky i s tou mojí a rozebíraly garderoby přítomných žen a dívek...

PS: Na fotce jsem s Haničkou dnes. Po 40 letech.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10