Taťkova rehabilitace – O zelené paní

Můj taťka chodí do lázeňského parku u lázní, v jejichž blízkosti bydlím, opalovat se a dle svých slov „na rehabilitaci“. Sám si naordinoval sluneční rehabilitaci, kterou poctivě dodržuje. Možná poctivěji, než někteří pacienti skutečnou rehabilitaci předepsanou lékařem.

Ve svém poměrně vysokém věku 81 let neztrácí optimismus a vždy si najde stimul pro další život.  A že to není vždy lehké. Nyní, kdy jsme ztratili našeho dlouholetého psího kamaráda, to je obzvlášť náročné. A tak má taťka svou rehabilitaci.

Od chvíle, kdy si rehabilitaci naordinoval, nemá cenu k taťkovi jít na návštěvu. Dopoledne nakupuje, on totiž nechce nechat nakupovat jiné, třeba mě, a v poledne vyráží na svou léčbu. Z parku se vrací podle sluníčka. Zajde sluníčko, taťka si vezme svůj batůžek a přes město jde zase domů. A tak to jde den co den. Aby taťka nebyl v parku po celou dobu sám, začala jsem ho ve volných chvílích navštěvovat v parku. Vždyť to mám doslova před domem.

Na sluníčku dlouho nevydržím. Na rozdíl od svého otce se hned spálím, navíc jsem měla i vážnou nemoc vyvolanou právě sluníčkem. Ale chvilku tam vždy posedím s taťkou na lavičce. A vždy máme o čem mluvit. Jsou to věci, které by nikoho jiného nezajímaly, ale taťka pookřeje a i z nich jde vidět, jak optimisticky myslí. Jako například dnes. Když došlo téma rozhovoru a já byla dostatečně vypražená, myslela jsem, že už půjdu domů.

„Tak tu ještě chvíli buď, sluníčko je zdravé,“ řekl taťka.

„Možná. Ale ne pro mě,“ odpověděla jsem.

„No, tamta stojí ve stínu.“

Podívala jsem se směrem, kam se díval taťka. Pod stromy ve stínu stála socha nahé ženy. A tak jsem pokračovala v taťkově hře.

„No, ta se má.“ 

„Měla by být na sluníčku,“ řekl taťka.

 „Myslím, že jí konkrétně je to úplně jedno.“

 „No, slunce potřebuje i ona, aby nezelenala.“

Skutečně. Na nejstinnějších místech socha obrůstala mechem z chladu a vlhka, které pod stíny bylo. Musela jsem se zasmát. Na sluníčku bylo hejno holubů.

 „No, nebyla by sice zelená, ale po…“ Větu si jistě doplníte sami.

Tak jsme si popovídali o zelené paní a čas nám krásně utekl. Uběhla další půlhodina. Sluníčko pomalu zalézalo, taťka si balil batůžek, a tak jsme šli každý svým směrem k našim domovům.

Docela jsem zvědavá, co taťka, pokud nebude pršet, zase zítra vymyslí. Jsem si ale jistá, že na něco přijde. Mozek mu totiž ještě funguje neuvěřitelně. Zná přesná data narození všech členů rodiny a rodná i telefonní čísla těch nejbližších. A kdyby jen mozek! Do lázní i z nich chodí pěšky, přestože má městskou dopravu zdarma, a mnohdy přidá i procházku na jiná místa Karviné.

PS: Do parku se mi už nechce, abych onu zelenou paní vyfotila, a tak přidávám jiné lázeňské fotky. Myslím, že pokud bude sluníčko, budu moci fotit zase zítra a onu paní uvidíte i vy.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10