Tomu se říká smíšené pocity

Je to už spousta let, co jsem se procházel v zimě po městě. Přišel jsem z práce a potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Prošel jsem město a rozhodl se zajít k přátelům, kteří bydlí za městem v rodinném domku.

„Můžu přijít?“ zeptal jsem se Kamila.

„Za jak dlouho? Vrátil jsem se právě z práce a Marcela přijde tak za půl hodiny,“ řekl kamarád.

„Klid, budu u vás asi za hodinu. Půjdu pěšky,“ řekl jsem.

„Ty ses zbláznil. Víš, jak to je daleko?“

Věděl jsem. Až k domku kamaráda a jeho ženy to bylo skoro deset kilometrů. Šel jsem tu trasu už nejednou. Nyní bylo ale chladno. Byl jsem teple oblečený, a tak jsem svůj nápad nevzdal.

Nepříjemnou procházku podél silnice vystřídala zkratka kolem rybníka. A za rybníkem už bydlí přátelé. Scházel jsem z kopce k rybníku. Na zamrzlém rybníce bruslili dva malí chlapci. Měli v rukách hokejky a byli ve své hře v nejlepším, když jsem zahlédl, jak už tenký led praskl a chlapec sklouzl do vody. Byl po pás v ledové vodě a strašně křičel. Jeho kamarád mu běžel pomoci. Led praskl úplně a oba chlapci zmizeli pod hladinou. Rozběhl jsem se k vodě. To vše trvalo jen zlomky vteřin. Než jsem doběhl k rybníku, vyhodil jsem cestou mobilní telefon a stáhl ze sebe bundu. I ta skončila na zemi. Neváhal jsem ani chvilku. Musím klukům pomoci!

Led byl tenký. Unesl stěží ty dva mnohem lehčí kluky. Lehl jsem si na led, abych rozložil svou váhu a snažil se doplavat co nejblíže otvoru v ledu. Propadl jsem se do vody necelý metr od místa, kde kluci zmizeli. Měl jsem co dělat, abych dokázal plavat dál. Vždy jsem byl dobrý plavec a několik let jsem se dokonce potápěl. Dokážu ještě dnes zadržet dech na hodně dlouho. V místě, kde jsem si myslel, že kluci zmizeli, jsem se potopil. Vytáhl jsem jednoho z kluků. Měl jsem problém ho v bundě nasáté vodou dotáhnout k ledu. Odtud jsem ho táhl až na břeh. Zpanikařil jsem. Co mám dělat? Kluk nedýchal. Mezitím někde ve vodě je jeho kamarád. Uvědomil jsem si svou chybu. Neměl jsem skákat za kluky, ale měl jsem zavolat pomoc. Chvatně jsem hledal telefon, abych vytočil tísňovou linku.

Než přijeli, dokázal jsem kluka přivézt k životu. Dýchal. Až pak jsem se zhroutil. Probral jsem se zabalený v jakémsi vaku. Byl jsem v sanitě.

Chlapec, jmenoval se Jirka, přežil.

„Kde je jeho kamarád?“ ptal jsem se v nemocnici. „Byl tam ještě jeden, menší.“

Druhý chlapec se utopil. Na jeho záchranu bylo už pozdě, i když ho potápěči vytáhli celkem brzy.

„Zachránil jste alespoň toho jednoho,“ říkali mi všichni kolem mě. V jejich očích jsem byl hrdina.

Ke kamarádovi jsem ten den nedošel, a ani menšího chlapce, bylo mu sedm let, jsem nezachránil. Připadal jsem si jako ztroskotanec. Mohl jsem toho chlapce zachránit. Mohl dnes žít. Stačilo včas zanalyzovat situaci a místo, abych za kluky skákal do vody, zavolat rychle pomoc.

„A mohli se taky utopit oba,“ nabádá mě má manželka.

Byla na mě hrdá. Rodiče malého Jirky mi přišli osobně poděkovat, vyšel o mně i článek v deníku. Jen já se nějak jako hrdina necítil.

Je to už spousta let, ale já pořád cítím nepříjemný pocit, když chodím v zimě kolem rybníku. Občas slyším hlasy dětí, které tam nejsou. Jistě je dobře, že jsem šel ten den na procházku. Zachránil jsem kluka, dnes je z něj už mladý muž. Ale mohl jsem mít ještě lepší skóre…Mohl jsem zachránit hned dvě děti. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10