Trable s kolečky

Každý z nás má svá místa, která má rád a kam se rád vrací. Myslím, že o tom, která část naší země, světadílu či planety se Vám vryje do srdce, rozhoduje nějaká vyšší moc.
Člověk většinou už na první pohled pozná, že se zrovna tady cítí příjemně, že zrovna tohle bude místo, na které budeme ještě dlouho a rádi vzpomínat. Jistě, existují i další aspekty pro naše rozhodování důležité. Pominu-li nejdůležitější z nich, peníze, ty totiž naše cesty řídí ze všeho nejvíc, budu dál zvažovat délku mého cestování, ubytování, krmení sebe i svých blízkých, bezpečnost, přístupnost. Někteří z nás mají žebříček očekávání ještě malinko posunutý. Stačí, aby některý z Vašich milých používal místo nohou invalidní vozík a tím pádem se ocitáte trochu v detektivní situaci.

Vaše uvažování se posune do roviny věcí pro zdravé lidi nepodstatných. Obyčejné dva schody se mohou stát konečnou stanicí pěkného výletu. Mám s tím vlastní zkušenost. V blízké rodině máme vozíčkáře dva. Každý z nich potřebuje jiný přístup a za každého z nich se snažím myslet i trochu dopředu. Zdravá a jinak silná žena si nepřeje být poponášena a přenášena po schodech. Připadá si prý jako pytel mouky, bojí se, že ji při její váze upustíme. Schodů bývá bohužel většinou všude víc než dost a tak jsou naše toulky vlastí docela omezené. Musím ale konstatovat, že za poslední roky se pro imobilní udělal veliký kus práce. Nikdo z nás se nebude divit tomu, když si nebudeme moci prohlédnout zříceninu z patnáctého století. Ale přístup na WC bez bariér, možnost opláchnout si ruce tak, abychom dostali ruce postiženého vůbec k umývadlu, s prominutím přebalení nepohyblivé ženy s inkontinencí v úzké kabince. Běžný výlet se může stát pro tyto lidi velikým trapasem a ponížením.
Vím dobře, že se znova ocitáme v začarovaném kruhu nedostatku peněz. Svůj článek píšu jen tak, jako úvahu po nepříjemné zkušenosti. Potřebovali jsme velmi akutně navštívit WC pro imobilní. Malé městečko na jižní Moravě tímto výdobytkem nedisponuje a je to pochopitelné. Jeho návratnost by byla jistě v nedohlednu. Benzínová pumpa široko daleko žádná a tak jsme se pří svém výletování rozhodli zajet do velkého hypermarketu. Klíče od toalet byly na vyžádání v informacích.

Já jsem opravdu hodně pospíchala a na drobnou slečnu, která stála ode mě asi pět metrů u pultu jsem zavolala, že bych ji prosila o klíče od WC pro vozíčkáře. Kdybych jen věděla, co tím spustím... Moje příbuzná je moc fajn a se svou nemocí bojuje velmi dlouho a statečně. Taky na sebe nerada upozorňuje. Když jsem odemykala onu místnost, vmetla mi do tváře, že takové ponížení nepřežije, že celý market nyní ví, že potřebuje na kadibudku. Navíc se v jejím rozčilení stala i nehoda a tak se rozhodla plánovaný výlet zrušit. Chtěla domů a to okamžitě. Škoda. Mohli jsme si užít hezký den. V jednom ji chápu. Jednala jsem opravdu netaktně a moc mě to mrzí. Člověk se prostě má pořád co učit. Situaci jsem neodhadla. Teta je dáma a dámou zůstane i na výletě a pomočená.
Na závěr bych si dovolila poděkovat všem firmám, podnikatelům, lidem i obchodníkům, kteří na lidi s postižením myslí, a že jich je!, za to, že jim umožní prožívat i dny jiné, sluníčkové.

Peprmintka - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete