Tři roky v našem domku

Je to k neuvěřitelné, ale letos v létě to budou přesně tři roky, co jsme poprvé odemkli dveře našeho vysněného domečku. Když se na to dívám zpětně teď, s kávou v ruce na naší (konečně hotové!) terase a s pozorováním mého pětiletého rošťáka, jak lítá po zahradě, musím se usmívat. Ale věřte mi, tehdy mi do smíchu často vůbec nebylo. Byla to totiž pořádná jízda a velká zkouška našich nervů i partnerského vztahu.

Když jsme se stěhovali, slavila jsem zrovna sedmatřicáté narozeniny a našemu malému byly čerstvé dva roky. Víte, jaké to je, mít doma dvouleťáka. Období vzdoru v plném proudu, batole potřebuje vaši neustálou pozornost, a do toho všude krabice, prach, suť a nekonečný seznam věcí, které je potřeba „jen narychlo“ dodělat. Měli jsme s manželem takovou tu naivní romantickou představu, jak se přestěhujeme a hned si budeme užívat letní grilování a klid. Realita? První rok jsme v podstatě nesvlékli montérky a tepláky ušpiněné od barvy.

Místo víkendových výletů jsme jezdili do hobbymarketů. Znáte ten pocit, když v neděli večer padnete do postele s barvou ve vlasech, s puchýři na rukou a s pocitem, že seznam úkolů se spíš prodloužil, než zkrátil? Můj muž trávil každou volnou chvilku s vrtačkou, pilou nebo štětcem v ruce. Makalo se od rána do večera. Já jsem neustále balancovala mezi mícháním lepidla, vařením obědů na provizorní plotýnce a zabavováním našeho malého skřeta, aby nám nespadl do kýble s barvou nebo neochutnal montážní pěnu. Někdy jsem si v duchu říkala, jestli nám to za to vůbec stálo. Zvlášť když přišla nějaká nečekaná komplikace - prasklá trubka, špatně změřená podlaha, dodávka zpožděného materiálu... V takových chvílích jsem měla chuť to všechno zabalit a vrátit se do našeho malého, ale bezstarostného bytu.

Ale pak přišly ty malé radosti, které nás držely nad vodou. První noc v naší nové, i když jen napůl zařízené ložnici. První upečená bábovka v nové kuchyni, přestože jsme ještě neměli namontované lišty (mimochodem, jedny chybí v předsíni doteď, ale pššt, návštěvám tvrdím, že je to záměr!). A hlavně ten magický moment, kdy malý poprvé vyběhl bosky na trávu na naší vlastní zahradě.

Zahrada, to byla další kapitola sama pro sebe. Na začátku to byla spíš džungle plná plevele a zakopaného stavebního odpadu. Makali jsme na ní celé další jaro, tahali hlínu, seli trávu. Dneska už tam máme malou skluzavku, pískoviště a moje opečovávané záhonky, ze kterých mám obrovskou radost.

Dnes, jako čerstvá čtyřicátnice, musím říct, že mě celá tahle zkušenost neuvěřitelně moc naučila. Zjistila jsem, že věci nemusí být dokonalé hned. Že prach se dá utřít a že když není uvařená teplá večeře a namažeme si jen rohlík s paštikou, svět se nezboří a hlady neumřeme. Ten dům nám nevznikl pod rukama mávnutím kouzelného proutku, ale stál nás litry potu, občas nějakou tu slzu z totálního vyčerpání, ale hlavně spoustu společné práce. A možná právě proto k němu máme takový vztah. Je to náš opravdový domov.

Pro všechny maminky a rodiny, které zrovna stojí před podobným krokem - ať už jde o stavbu, velkou rekonstrukci, nebo jen stěhování do většího: Držte se a neztrácejte smysl pro humor! Bude to náročné, budete padat na ústa, možná se i trochu pohádáte o to, jaký odstín dlaždiček do koupelny vybrat, ale jednou přijde ten den, kdy si sednete, rozhlédnete se kolem sebe a řeknete si: „Tohle je naše. A my jsme to společně zvládli.“ A věřte mi, ten pocit se prostě nedá ničím nahradit.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10