Truhlice

Mám ráda staré věci. Roky jsem obdivovala u kamarádky dřevěnou truhlici, která patřila její mamince. Neměla asi žádnou cenu, ač byla stará. Nebyla to typická malovaná lakovaná truhlice, jaká bývá na hradech a zámcích. Truhlici prý vyrobil kamarádčin děda, protože neměli na skříň a nebylo kde v domě ukládat věci.

„Jen mi tu zabírá místo. Ale maminka ke mně bez truhlice nechtěla jít,“ stěžovala si kamarádka.

Starala se tehdy o svou nemocnou maminku, kterou si vzala do bytu. Mamince na chalupě nevadila, zvykla si na ni, byla to vzpomínka. V bytě na ni ale kamarádka neměla místo. Truhlice stála v rohu místnosti u vstupu na balkon a kamarádka si stěžovala, že kdykoli kolem ní jde, praští se do ní nebo o ni zakopne.

„Ta by se mi hodila dětem na hračky.“

Ano, má vnoučata, která jsem občas hlídala, měla hračky provizorně uloženy v papírové krabici od banánů. Krabice nepůsobila pěkně, každou chvilku ji některý z vnuků či vnuček rozsedl nebo pomačkal. A tak jsem pořád nosila z obchodu nové a nové krabice. Uvažovala jsem i o koupi nějaké plastové nebo dřevěné krabice, případně komody. Buď se mi žádná nelíbila, nebo byla příliš drahá, anebo mi neseděla svými rozměry.

 

Když kamarádce zemřela maminka, krátce na to zazvonila u mých dveří.

„Chceš ještě tu truhlu?“ zeptala se.

Ihned jsem věděla, na co se ptá, a nadšeně souhlasila. S kamarádkou jsme přestěhovaly truhlici ke mně. Kamarádka za ni nic nechtěla.

„Aspoň se zbavím dalšího krámu,“ řekla.

 A tak jsem jí alespoň koupila její oblíbenou bonboniéru.

 

Truhlice měla u mých vnoučat úspěch. V jejím nitru zmizely všechny hry, hračky a místo v ní našly i různé výtvarné potřeby. Ocenila jsem umění kamarádčina dědečka. Truhlice měla totiž uvnitř různé přepážky. Sama truhlice pak sloužila dlouhé roky jako sedačka, vláček, autíčko i raketa. Fantazie vnoučat neznala mezí. Jeden ze zeťů k ní připevnil kolečka, a od té doby nebylo třeba ani hraček. Hračkou ze všech nejmilejších se stala sama truhlice.

 

Když vnoučata odrostla, nebylo do truhlice co dát. Dostala jsem navíc od dcery krásnou dracenu. Byla velká a dceři se do bytu už nevlezla.

„Ty na ni jistě najdeš někde místo,“ tvrdila dcera.

Místo by bylo, kdybych neměla truhlici. Dracena se hodila právě na její místo. Jak ale naložit s truhlicí? Kamarádka ji zpět už nechtěla.

 

„Je stará. Svou službu už udělala, tak ji vyhoď,“ řekla.

Truhlici jsem nabídla ještě pár známým, nikdo ji ale nechtěl. A tak jsem se chystala učinit, co mi řekla kamarádka. Nechtěla jsem ale nikoho žádat, aby mi s truhlicí pomáhal do odpadu. A tak jsem se rozhodla truhlici vynést postupně. Nejdřív jsem odmontovala víko. Druhý den se mi podařilo rozložit a odnést stěny. Nakonec mi zbývalo jen dno. To bylo, jak jsem zjistila, ze dvou částí. Tvořilo jakýsi výsuvný šuplík. Obě desky se mi rozjely právě ve chvíli, když jsem s nimi vystupovala z výtahu, a s obrovským bouchnutím přistály na zemi. Sklonila jsem se, že je seberu, a doufala, že jsem nikoho nevyrušila. Mezi deskami byla obálka. Obálka, o které jsem celé roky nevěděla, a nevěděla o ní ani kamarádka.

V obálce byl dopis její maminky. Byl to v podstatě dopis na rozloučenou. A bylo v ní ještě něco, a sice peníze. Obálka obsahovala dvacet tisíc korun, prý jako příspěvek na pohřeb.

Ihned jsem zvonila na kamarádku, abych jí nález předala. Tu to dojalo.

„Kdybych věděla, jak je truhlice pro maminku důležitá, tak bych si ji tu snad i nechala,“ připustila.

„No jo, ale kdybys mi tu truhlici nedala, možná bys ji rovnou vyhodila k popelnici celou a na obálku bys nikdy nepřišla,“ řekla jsem.

Kamarádka přikývla. Truhlice se nedala už zkompletovat, protože jsem její díly vynášela postupně.  Myslím si ale, že by o ni kamarádka stejně neměla zájem.

O peníze se nakonec se mnou rozdělila. Beze mne, jak podotkla, by o ně přišla.

Já udělala zase radost svým vnoučatům.

A tak jedna stará dřevěná truhlice udělala radost i po smrti její původní majitelky.