O závislosti na moderních technologiích se poslední dobou hodně píše a diskutuje. Nejen o tom, že fungování nás jako civilizace už je na technologiích až příliš závislé a nikdo zdá se nepřipouští možnost, že se jednou mohou všechny odporoučet. Ale katastrofické scénáře nejsou to, co bychom si pouštěli do svých životů, zato naše osobní závislost na technologiích je daleko přítomnější. Není špatné, když člověk sleduje sám sebe, aby zjistil, jak moc se má o svou nezávislost bát. Jak slýchám od známých, někteří lidé opravdu mají k závislosti nakročeno, jsou přikovaní k „chytrým“ zařízením a neunikne jim jediný nový příspěvek na facebooku.

Já sama ještě patřím k mladé generaci, ale žádným chytrým přístrojem nedisponuji a jsem za to zatím ráda. Telefon mám na telefonování, a ne na maily, ačkoli to někdy vypadá exoticky. Zapnutý notebook je sice můj přítel nejvěrnější, ale s potěšením jsem zjistila, že pokud nějakou službu, hru, cokoli na internetu využívám dlouho, po čase se mi to bezpečně omrzí a žádná závislost se nikdy nekoná. A ještě víc překvapená jsem tím, jak na vztah k technologii účinkuje změna prostředí. Ano, to klasické rozdělení venkov – město, člověk by neměl být překvapen, ale ta změna mi vždycky připadá hluboká. Trávívám třeba kus léta na horách na vesnici, kde jsem vyrostla. Není tam zrovna nejrychlejší připojení, stačí ale na to, abych mohla pracovat nebo si číst články. Přesto tam otvírám počítač jen s odporem a sebezapřením. Vím, že se ode mne očekává, že každý den zkontroluji poštu a zareaguji na úkoly, ale vůbec necítím potřebu udělat v tom virtuálním světě cokoli jiného. Jistě na to má vliv i to, že se vše načítá pomaleji a déle, člověk nemá trpělivost čekat několik minut na to, aby se zobrazily zprávy, které si může stejně poslechnout v rozhlase. Ale hlavně je kolem tolik jiných dojmů, které prostě nějaká placatá přehřátá svítící věc nemůže nahradit. Chci být co nejdřív venku na vzduchu a vnímat svět všemi smysly, ne jen očima.

Je možné, že i město voní a mluví, tak jako se mi to zdá u venkovské krajiny, ale jeho ruch je sám už příliš technologický, město tak trochu stravuje samo sebe, uzavírá svého ducha do několika čtvrtí. Člověk se pak do virtuálního světa noří s vděčností, že může uniknout jeho dotěrné přítomnosti, vlezlému hluku, plíživému otupování smyslů. V Praze je zapnutí notebooku a připojení na síť můj ranní rituál, být online téměř nepřetržitě mi nepřipadá zatěžko. Na venkově mi tahle nutnost vadí, ten život na síti najednou už není živý, ale čpí plochostí.

Snad je to také tím, že první počítač jsem dostala ve dvanácti letech a do té doby jsem si jako každé dítě vystačila s rádiem, večerní televizí a pro psaní s papírem a propiskou. Dnešním dětem je užívání technologií podsouváno v čím dál nižším věku, a právě proto snad nedovedou mezi skutečným a virtuálním světem udělat dělicí čáru. Mně se ten rozdíl nesmazal a tak mám doufám šanci, že to tak zůstane.

Nic proti internetu, je to prostor, díky kterému mohou spatřit světlo světa projekty, které by se jinak nemohly uskutečnit, místo, kam se mohou uchýlit média, která by nikdy neměla finance na provoz v tištěné formě, platforma, která dovede spojovat. Ale stejně tak i manipulovat, na což se rádo zapomíná. Snažím se nedat a využívat virtuální svět po svém, jako místo, kde se dá komunikovat, experimentovat, využívat všech možných cest k vyjádření a sbírat reakce. Ale pořád vidím virtuální svět jen jako nástroj a prostředek, formu, která není ničím, dokud jí nedáte obsah. A tak si říkám, že ta závislost také bude v něčem jiném než v technologii. Komu je dáno si ji vytvořit, ten si svůj objekt najde a je jedno, jestli to bude počítač nebo automat. Já si pěstuji radši méně nebezpečné závislosti, třeba na knihách, tanci a horské přírodě…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10