Ubrousky

Jedno odpoledne zvoní telefon, volá kamarádka Eva. Její hlas zní divně. Než stačím spustit vodopád svých slov, jako je běžné - Jak se máš? Co je novýho? Co děti? -, Eva vyslovuje jednu větu, větu, která mě srazí do křesla a zároveň zbavuje všech slov: „Marti, naše Míša má v hlavě nádor.“ V tu chvíli máte před očima černo. Její dcera Míša je stejně stará jako moje dcera. Holkám je necelých 11 let.

Pak Evka dodává: „Je to v oblasti řeči a paměti, já už 14 dní nespím.“

V takové chvíli se vám nedostávají slova útěchy, protože žádná taková nejsou. Strašně ráda bych pomohla, ale nevím jak.

Eva mluví o tom, že se zvažuje operace, jaká čekají Míšu vyšetření, jak se všichni snaží nepropadat depresi, ale je to těžké. Nabízím, ať volá ve dne v noci, kdykoliv bude potřebovat, víc dělat nemůžu. Pořád musím na Míšu myslet. Pomoci jí neumím, ale mohla bych jí udělat radost. Míša i moje dcera sbírají ubrousky. V té době není ještě možné a běžné koupit si jednotlivé kusy třeba v e-shopu, musí se kupovat celá balení po nejméně 20 kusech, a to není zrovna nejlevnější záležitost, a tak sbírka přibývá pomalu.

Dostávám nápad, píšu prosbu do časopisu Vlasta a prosím čtenářky, jestli by neměly doma pár ubrousků a nepomohly děvčatům sbírku rozšířit. Inzerát vychází v rekordním čase, říkám si, že tak za dva tři dny by někdo mohl třeba něco poslat. A opravdu, za dva dny je ve schránce napěchovaná obálka, paní posílá šest ubrousků, pro každou dívku tři. A další den už zvoní paní listonoška, dopisy by se do schránky nevešly. Mám strašnou radost, ubrousky v zásilkách jsou nádherné.

Další den už ve schránce žádné dopisy nejsou, zato jsou tam dvě oznámení, že máme na poště balíky. Posílám manžela.

Ten se vrací z pošty se dvěma obrovskými balíky a hlásí, že na poště jsou ještě další tři. Nadává, že jsme se zbláznily, na co potřebujeme tolik ubrousků!

Když mu ale vysvětlím důvod svého počínání, už ani nemukne, popadne krosnu a běží zpět na poštu.

Celkem přijde 15 obálek a 9 balíků ubrousků. Pochopitelně nejsou všechny vhodné do sbírky, dcerka vybírá ty nejkrásnější a vědoma si vážnosti celé situace, ty, co nejsou ve dvou exemplářích, nezištně přenechává Míše.

Ale ani ty, co nejsou vhodné do sbírky, neskončí v kontejneru. Zatím mají útočiště na balkoně a použijí se na čištění a podobně.

Všem zasilatelům, kteří uvedli adresu, píši poděkování, také do Vlasty posílám děkovný dopis.

Dcerka předává Míše obrovskou krabici s přírůstky do sbírky, holky celé odpoledne probírají tu barevnou nádheru. Míša má radost a my všichni s ní.

Bleskne mi hlavou, že první ubrousek, který jsem z první zásilky vzala do ruky, byl s celoplošným zeleným motivem. Zelená je přece barva naděje, tak snad...

Míša má před sebou náročné období, po mnoha a mnoha vyšetřeních se nakonec lékaři rozhodují pro operaci. Ten den je nekonečně dlouhý, všichni jsme v duchu s Míšou. Několikahodinová operace proběhla dobře, tým chirurgů se shoduje na tom, že by v budoucnu Míša neměla mít žádné potíže.

Uběhlo už od té doby skoro 11 let. Míša úspěšně studuje vysokou školu a žije běžným studentským životem. Dívky už ubrousky nesbírají, ale sbírka vniveč nepřišla. Používám jejich krásné dekory k zdobení technikou zvanou decoupage. Krášlím jimi dřevěná prkénka, vařečky, květináče a krabičky. Vyrábím tak dárky pro rodinu a kamarády.

A tak dělají radost ubrousky podruhé.

martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete