Uprchlík

Ještě v době, než jsem měla svého prvního pejska, jsem často chodívala k sousedům. Oni totiž vlastnili Čerta. Čert byl větší kříženec, směska snad kokra a setra nebo něčeho podobného, rozhodně to ale byl krásný, hodný a poměrně velký pes. Já ho milovala, jako úplně všechny psy, protože já prostě psy miluji. Čerta jsem sousedům ráda venčila, hrála jsem si s ním a někdy jsme ho brávali s  rodiči i na celý den na naši zahrádku. Sousedé byli rádi, že si na chvíli odpočinou od venčení psího divocha, a já měla společníka na celý den. Už jsem byla na střední škole, a stále jsem za Čertem chodila.

Ten den byla sobota a já byla domluvená s kamarádkou, že zajdeme k vodě. Měla tam za námi přijít ještě jedna kamarádka. Tehdy jsme měli za městem takové přírodní koupaliště. Právě tam jsme rády chodily. Na koupaliště ovšem psi nesměli. Areál byl oplocený, vybíralo se nepatrné vstupné a areál byl kontrolován. A tak jsem dopoledne hlídala Čerta, pořádně jsem ho vyvenčila a vrátila majitelům. Poté jsem šla za kamarádkou. S tou jsem zamířila k vodě. Cestou jsme si povídaly a cesta nám utíkala. Musely jsme projít parkem, poté jsme šly jen kousek od naší zahrady, a nedaleko už bylo ono přírodní koupaliště. Na konci parku se ale kamarádka ohlédla a sdělila mi, že za námi jde nějaký pes. Když jsem se ohlédla i já, nebylo pochyb, byl to Čert. Nejspíš utekl majitelům, a protože mě miloval, utíkal za mnou. Nebyl si jistý, jak zareaguji, tak se zatím nepřihlásil. Teď, když už byl prozrazen, se ke mně přiřítil a radostně mi skočil do náručí, až jsem upadla na zadek.

„Co tu děláš, Čerte? S námi nemůžeš.“

To ale Čertovi bylo jedno. Poskakoval, vrtěl radostně ocáskem a myslel si, jak všechny převezl.

„Že se nechceš vracet domů, abys ho vrátila?“ zeptala se kamarádka otráveně.

„Přece ho tu nenechám?“ Čert byl kamarád, a i když jsem tehdy byla ještě holka ztřeštěná a nerozumná, rozhodně jsem ho nemohla nechat na ulici. A na koupaliště nesměl. Vracet se mi také nechtělo. Bylo to daleko, to bychom na koupaliště přišly fakt až k večeru.

„No tak co s ním uděláme?“ zeptala se nedočkavě kamarádka.

Jak už jsem psala, byla jsem ještě holka lehkovážná a mladá, a tak mě napadlo, že Čert na nás počká na naší zahrádce. Zná to tam, tak nebude v neznámém prostředí. Proto jsme zamířili všichni tři k zahrádce. Když Čert viděl zahrádku, dal se do skotačení. Myslel si, chudák, že na zahradě stráví zase příjemný den, bude se účastnit opékání párků, z kterých mu také část zbude, a příjemně si užije.

Neměla jsem klíč od zahrádky u sebe. Musela jsem přes plot. Přelezla jsem a dala kamarádce instrukci, aby mi Čerta opatrně podala.

„Fuj! Smrdí mu z huby a ještě mě kousne,“ protestovala kamarádka, ale přesto cpala Čerta přes plot. „Opatrně, ať si neublíží!“ Plot byl zakončen ostrými dráty.

„Jo, ať si pes neublíží, ale že bych si mohla ublížit já, to tě nezajímá,“ hudrovala kamarádka. Ale Čert už byl na zahradě a okamžitě začal radostně běhat po pozemku. Vybíral zatáčky mezi záhony jako vždy a přeskakoval květiny, které tam měla mamka vysazené pro ozdobu.

„Tady ho nechat nemůžeme,“ napadlo mě. Klíč od chatky jsem u sebe také neměla, měli jsme ho ale tajně schovaný. Teď už to mohu prozradit, zahradu už nějaký rok nemáme, klíč visel schovaný v udírně. Když jsem odemkla chatku, Čert vletěl divoce dovnitř. Ale ouha! Mamka si v chatce sušila nějaké bylinky, nebo semínka. Měla je rozložené po balicích papírech na podlaze i na kanapi, které jsme v chatce měli, aby jí je venku nerozfoukal vítr. Čert skočil po jednom papíru, a bylo po semínkách. V chatce nemohl zůstat. Vyšli jsme zase ven. Čert byl poměrně velký pes a zahrádku jsme měli oplocenu.

„Musím ho nechat tady,“ řekla jsem. Kamarádce to ale bylo jedno. A tak jsem Čerta zamkla na zahradě. To, že bych ho třeba uvázala, jsem vyloučila. Chudák pes! Dala jsem mu tam misku s vodou, pár granulí, které jsme tam měli pro případ psí návštěvy, a s kamarádkou jsem se vydala směr koupaliště.

Musely jsme projít malý lesík. Když jsme do lesíku vstupovaly, slyšela jsem Čertův nářek. Za chvíli se ale uklidnil, a proto jsem byla klidná i já. Bylo ticho a já se začala těšit na koupání s kamarádkami.

Dorazily jsme ke vstupu na koupaliště, naše třetí kamarádka na nás už nějakou dobu čekala, a když nás viděla, významně klepala prstem na hodinky.

„No jo, už jdeme,“ řekla jsem. Zaplatily jsme vstupné a šly na naše oblíbené místo. Bylo až vzadu, mezi břízkami.

Jaké ale bylo naše překvapení, když v momentě, kdy jsme si na zem rozložily osušky, na té mé přistálo něco černého, chlupatého a děsně přítulného. Ano, byl to Čert. Nějak unikl ze zahrady, a to by nebyl pes, aby nás nenašel. Dokázal nepozorovaně projít na hlídané koupaliště a byl tady. Tak jsme se šouply ještě víc mezi stromy, aby si nás nikdo z provozovatelů koupaliště nevšiml, a strávili jsme všichni čtyři nádherný den u vody.

Když jsme se vrátili domů, sousedé se ani moc nedivili. Vždy museli Čerta pořádně hlídat, aby za mnou neutekl, a tentokrát se to holt nepovedlo. Mobilní telefony tenkrát ještě nebyly, a tak tušili, že až se vrátím domů já, budou tu mít i uprchlíka.

Jen taťka, když jsme další den přijeli na zahrádku jako rodina, se strašně divil, kdo se mu tam chtěl vloupat. V plotě byla totiž díra jako vrata. Taťka tak musel ten tunel na svobodu opravit.

 No uznejte, že se nedivíte, že krátce na to jsem měla už i já svého vlastního psa. A po něm dalšího atd.

Ps: Podařilo se mi najít i dávné staré fotografie, na kterých je Čert. Kvalita je ale nevalná.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10