Utrpení starého šéfa

Pan Petr Škoch, inženýr, doktor, kandidát věd a ředitel s soukromé umělecké školy se probral z krátkého odpoledního spánku v mrzutém úleku.

Zvonil telefon. Škoch hmátl po sluchátku, zavrčel skupinu souhlásek svého příjmení a slyší známou firmu, Maláska: „Pane profesore, tak já už mám zaplacené školné. Můžu dnes přijít k závěrečné zkoušce?“

„Přineste složenku,“ přísným hlasem nařizuje Škoch. Zavěsil. Znovu telefon.

„Tady je to jak v telefonní ústředně,“ rozkřičel se do sluchátka. „Proč nevoláte sekretářku?“

Suverénní dívčí hlásek připomíná nemoc paní sekretářky a stařík už jihne, pozná Mílu Novou. Ta mu radostně oznamuje, že přijde ke zkoušce. „Sice nemám přepsané to závěrečné cvičení, ale přinesu vám to, jak to je…“ „Ale ta práce je doufám úplná,“ ujišťuje se Škoch po kratším zaváhání. „Ale to víte že jo, a kdyby se vám něco nezdálo, na fleku to doplním. Jo, pane profesore, teď mi volala maminka z Liberce, že mi školné zaplatila, a ptala se, jestli mi má poslat složenku. Povídám ne, stejně by to nedošlo, když je dnes zkouška, a vy mi přeci věříte…“ „ Na mou duši máte zaplaceno?" znejistí poněkud profesor. „Přísahám, dušuje se Míla, „uvidíte to na účtu.“ „To jsem zvědav,“ povzdechne si starý muž a zavěsí.

„To mi Lomská neměla dělat,“ vzdychá ředitel dál. „Čábr na stáži, Aňa na mateřské… taky se sem mohla projet s kočárkem a napravit ten nepořádek v třídních knihách a indexech…. Abych zkoušel jen s Lokusem, to nejde, musíme být aspoň tři… Co je to chřipka? Zůstal jsem já někdy ležet s chřipkou?“

Postavil konvici na čaj a pomalu se obléká. Ještě píchnout inzulín… Největší starost mu dělá chození na WC. Má potíže s prostatou. Stěžuje si na to každý den uklízečce, ale ta je na něj hrubá. „Taky byste toho moh´ nechat,“ odbývá ho. „Čeho bych měl nechat?“ „Těch řečí, ženských, i tý školy… Kdo vás má pořád poslouchat?“

Měl chuť jí říct, že by měla  občas utřít prach, ale neodvažuje se. Sekla by s úklidem – a kde najde jinou babu?

Bude muset zajít za Bóžou. Bóža, když na to přijde, muže zkoušet dějiny a teorii, a administrativu vyřídí taky. Jistě bude doma… měl by se ohlásit telefonem… Jenže by mu třeba položila sluchátko, posledně ji dopálil, ani neví čím… Zajde tam, to bude nejrychlejší. Neměl by koupit kytku? Ale mávne rukou. Bóže nebylo třeba kupovat kytky… Jaképak zdržování, a co peněz to stojí… Zkoušky začínají v 17.00.

Zazvonil. Uslyšel cinknutí nádobí a rázný hlas. „Kdo to je?“ „Pete,“ hlaholí mužně stařík. „Co chceš,“ ozval se tentýž hlas nepřátelsky. „V neděli jsem měla 65. narozeniny ani sis nevzpomněl, abys mi popřál…“

Stařík se trochu zalekl, ale pak bodře prohlásil: „Prosím tě, na takové výročí raději nemyslet, k čemu taky přát?“

„Jen až tobě bude za měsíc 75, taky na to zapomenu,“ bublá stará paní, ale už odmyká dveře. „Co zas potřebuješ?“

„To víš, že když jsem přišel, tak něco chci,“ dostává se šedivec bodře do role padoucha. Ženy to milují.

Vchází jako domů, odkládá svrchník, bodře rozkládá o nemocné Lomské a Aně na mateřské a Čábrovi na stáži. Jo – Aňa nechala neuvěřitelný binec k katalogu a třídní knize a žákovských indexech….

„A já to mám napravovat,“ roztrpčeně si stěžuje Bóža. Rozlítostní se a prohlásí zarputile. „Ať s tebou zkouší Míninka…“

„Ale prosím tě, kde té je konec,“ utrápeně si povzdechne starý muž, a diplomaticky dodá: „Tebe mi stejně nemůže nikdo nahradit…“

Bóža se uvnitř celá rozjasní, ale nedává na sobě nic znát. Aby jí Pete neviděl do obličeje, jde raději do kuchyně.

Staroch ucítí vůni buchet. Následuje ji jako očarovaný. „Ty jsi pekla?“ 

„Máš přece cukrovku,“ upejpá se Božka. Ale už  aranžuje buchty na parádní tácek, přidává kytičkovaný ubrousek a nalévá kávu. „Bez cukru!“ upozorňuje ředitel. Božka se na něj shovívavě podívá a podává džbáneček s mlékem. „Tak to mám rád,“ pochvaluje si stařík. Už se usadil do svého starého křesla, bezostyšně povoluje pásek u kalhot, vyhrnuje košili a píchá si inzulín do břicha.

„Kolikrát denně si pícháš?“ ptá se Božka soucitně. „Čtyřikrát,“ stěžuje si se skloněnou šedivou hlavou. „Copak to, ale to močová trubice, s tou zkusím jako pes…“

Božka nemá ráda řeči o močové trubici. Ze zkušenosti ví, že za chvíli by vzdor svým potížím s močovými cestami mohl přejít na honosivé vynášení svých milostných úspěchů se svou momentální milenkou a podrobné líčení zážitků v posteli. Je kamarádka, to jo. Ale taková zase ne, aby to pokaždé ostře nezabolelo.

Odchází se převléci a upravit na zkoušku. „Ach jo, ta zas zestárla,“ trpí nadkolega pro sebe, „a jak ztloustla…“ Dojídá poslední makotvarohovou buchtu, konstatuje, že ovšem takové buchty jako Božka neumí žádná.

Před školou už čekají dálkoví studenti. Pan ředitel s povzdechem odmyká, dává Božce přednost, a studenti se hrnou za nimi. Strkají šéfovi indexy a závěrečné práce, ale ten je odkazuje na Božku.

„To je zakládající členka naší školy,“ vykládá studentům hlasitě. „S administrativními záležitostmi se obracejte na ni, paní sekretářka onemocněla.“

Božka zasedne za svůj bývalý stůl a pilně zapisuje. Vymazává hrubé chyby v zápisech, mění velká písmena za malá, opravuje, co se opravit dá. Šéf hubuje, aby se nezdržovala malichernostmi. Musí zkoušet dějiny. Lokus volal, že dorazí se zpožděním, tak potom udělají ještě jedno kolo. On teď vezme techniku, a pak s Lokusem ještě teorii. Paní kolegyně mezitím prohlédne a oparafuje závěrečné práce…

Božka po něm hněvivě loupne očima, že co by jako ještě nechtěl, ale on už se věnuje studentům…

Míla Nová si vytáhla třináctku z techniky a prohlásila, že je to nespravedlivé, dostat nejtěžší otázku. Velký šéf ji uklidňuje: student má právo zvolit jinou otázku, z té však bude hodncen již přísněji.

Napodruhé je to dvanáctka. Míliny krásné modré oči se obestřou smutkem, ale Bóža ji žene na potítko. „Máte čtvrt hodiny na přípravu,“ říká přísně, a Maláskovi dá vytáhnout sama. Malásek je spokojený, usedne vedle Míly Nové, ale nemá jaksi dostatečný klid na přípravu. Nová se na něj co chvíli obrací s dotazem.

Zatímco Bóža dokončuje kontrolu složenek a indexů, Míla najednou vstane z potítka a potácí se na chodbu. Znepokojený šéf přeruší zkoušení a jde za ní. Vrátí se za pět minut a oznamuje, že Nové změřil tlak i tep a že její už lépe.

Zkoušky pokračují. K žádným incidentům už  nedochází, jen Nová si omylem vyměnila dvanáctku z techniky za dvojku z dějin, a Božka už chce mít pokoj a v dějinách ji vyzkouší z dvanáctky a dá jí dvojku. Tím jí hodně pomohla. U Lokuse totiž Míla neuspěla, a protože hodně a vytrvale plakala, nakonec to vyrovnali tak, že na závěrečném vysvědčení má u Lokuse  „cestou boží milosti“ trojku a u Božky jí to komisionálně zhodnotili taky na trojku. Lokus tam sice už zas není, ale jistě by s tímto řešením souhlasil…

Teď jsou všichni spokojeni. Jen ne onen student, který chtěl taky k závěrečným zkouškám, ale  místo školného za poslední semestr nabízel bezplatné připojení na internet… Školné musí zaplatit a ke zkouškám přijde po prázdninách.

Ředitel s uspokojením přehlédl vyrovnané třídnice a vzorně vyplněné protokoly.

„Uvědomuješ si,“ obrací se na kolegyni,  „cos tady ve škole všechno poznala, s jakými vynikajícími lidmi jsem tě seznámil, co všechno ses naučila?“

Božka odpověděla klidně: „Ovšemže na to nezapomínám. Říkala jsem ti přece od začátku, co všechno pro mě znamenáš ty a tvoje škola… Já jsem přeci věděla, že to tak nezůstane. A stejně děkuji Pánu Bohu za těch pár let s tebou, která mi nikdo nemůže vzít… Myslel´s, že jsou to jen takové  ženské řeči. Ale stejně – co jsem říkala tenkrát, to platí i dnes: všechno, cos mě naučil a cos mě přiměl naučit se, mi zůstalo – a tak po celá tak léta, co už se mnou nejsi, jako bys se mnou byl…“

Zarazila se. Viděla, jak ten nepatřičný patos přivedl šéfa do rozpaků. Najednou pocítila, že je unavená až k smrti.

Pete jí pomůže do kabátu, jdou spolu ke dveřím. Ona se soucitně dívá na jeho bledé, chvějící se ruce, uzamykající školu, na šedivou hlavu.

Odcházejí na tramvaj. Stojí na refýži, on netrpělivě vyhlíží sedmnáctku.

„Máš toho dost,“ povídá Božka soucitně, „viď?“

Pete na ni roztržitě pohlédne. „Strašně zestárla!“ zhrozí se pro sebe. „Také ženské už by snad ani neměly chodit po světě…“

„Potřebuješ si pořádně odpočinout,“ mele Božka svou.

„Ještě mám doma práci,“ rozvažuje Pete polohlasně, „uklízečka mě nechala ve štychu – a to se zítra vrátí Míninka…“