Už je to tam a za námi

Pokud Vám, milí přátelé, drahé přítelkyně, připomene titulek refrén české, páně Werichovy, verze refrénu amerického lidového Blues - Tail Fly, pak gratuluji, trefili jste se. Ostatním vřele doporučuji, pusťte si nahrávku s touto i dalšími písničkami zmíněného klasika, jsou tam též další, dalo by se říci, hity. Znáte „půůůůl páááárkůůůů“ o tom skromném mužíčkovi? Někdy, kolem padesátého roku minulého století, jsem, v diváky narvané dřevěné hale, blízko ostravských Fifejd, zbožně naslouchal písničkám pana Wericha /doprovázel jej, pokud se nemýlím, orchestr Karla Vlacha/. Většinu textů si pamatuji dodnes.    

To není, oč tu běží, titulek jsem si drze „vypůjčil“ jen proto, abych Vám sdělil, že za Vámi i námi je silvestrovské loučení se starým a vítání toho nového, či chcete-li Nového roku. Ať jste se loučili a vítali jakkoliv, je to jen Vaše věc, následky jste si připsali sami. I ty fatální, pochmurné. Taky pamatuju, co to je kocovina.

Znáte ten starý, jak se v prvním pracovním dnu  novoročním svěřuje Pepa Frantovi: „Čéče, já ti mám asi nějaký nezdravý boty. Dycky, jak se probudím obutej, jako včera večer, tak je mi náramně blbě!“  Pokročme dále - můj svatej Silvestr, moje vykročení bylo nejen abstinenční, leč i gastronomicky skromné. Abstinenční proto, že přehršle /krásné české slovo/ různých tablet, předepisovaných mi mým doktorem, lékařem /jak pravíval Vlasta Burian/ se s vyšším obsahem alkoholu nesnáší. Gastronomická skromnost je dána negativním poznatkem, že pracně celoročně shazované kilogramy se Vánocemi a silvestrovským dojídáním projeví oním jojo efektem a kde se vezmou, tam se vezmou, kila jsou zpátky.

Takže letos - utrum - žádné zbytkové cukroví, pár skromných jednohubek a žádná televize. V předvečery minulých dnů toho bylo pro pamětníky halahabaděj. Apropó, víte, že jsem před šedesáti lety viděl první vysílání naší krajové, ostravské televize?  Abych docela nelhal, podíval jsem se na Bohouše, pro závěr roku jsem vynechal /nic proti Rusku / Mrazíka.      
Ptáte-li se, co jsem dělal,  odpovím po pravdě. Luštil jsem křížovky, pro poslední večer roku záměrně zakoupené. Nevěřili byste, co moudrých citátů - po doluštění - obohatí Váš slovník. Mám nejasný dojem, že i někteří, vysoce postavení politici, mají své moudrosti „obšlehnuté“ také z křížovek.   
 
Od čtverečků mne vyrušila světla rachejtlí za oknem. Rány ne, jak mnozí, mnohé víte, jsem „hluch“. Světelnou šou jsem ocenil, přibývá rok co rok na intenzitě, za sklem okna jsem se cítil bezpečně. I když, ráno se dočítám o požárech v zahraničí i tuzemsku, dokonce snad způsobené zmíněnou pyrotechnikou. 
   
Dospal jsem, novoroční předsevzetí jsem vynechal, nebývá k  ničemu. Kouřit jsem přestal v pětatřiceti, bez předsevzetí. Začal jsem fárat, došel jsem k tomu, že musím-li se obejít bez cigarety osm hodin, rychlé dvě před a dvě po šichtě to nevytrhnou. Pravda, pár dní jsem si dával žvýkací tabák, odborně bago, odporně chutnající, když je náhodou polknete - brzo jsem i takto požívaný nikotin oželel, byť byl aromatizován slivovicí. Pokušení, s něčím končit,  jsem měl - přestat odevzdávat „daň z blbosti“, podávat šest čísel, odvozených z dat narození na tiketu nejmenované sázkové společnosti. No vidíte, bác ho, v posledním tahu roku,  jsem za vloženou desetikorunu dostal 114 káčé, tak ty ještě prosázím, předsevzetí odložím. Taky sázíte? A vyhráváte? Jestli ano, tak mi poděkujte, jsou tam i moje desetikačky. Máte-li štěstí, proč ne, že áno?    

Apropó, štěstí... Sešlo se mi bezpočet přání šťastného roku, taky přání zdraví, spokojenosti. To zdraví beru, spokojenost taky, ale co je to štěstí? „Muška jenom zlatá...“ básníka Adolfa Heyduka v podání Ladislava Peška coby studenta Kulíka /nebo to byl Čuřil?/.  Pletu si filmy „Cesta do hlubin študákovy duše“ a „Škola, základ života“, tím pádem i role pana Peška. Pravda, je tady možnost rozmanitého výkladu. Popeláři Doollitlovi stačilo jako „kousek pokakanýho štěstíčka“, když na něj nepraskne nějaká ta nevěra, případně, že jej uživí hodné dítko. Jiný potřebuje úspěšnou kariéru, další velké dividendy získané na úkor štěstí stovek jiných lidí. Jsou  tací, kteří štěstím označí vyhranou válku, tady vzpomínám Chaplinova Diktátora - pojďme od toho, diktátorů máme habaděj, malých, místních, až po ty velké, celosvětové. Štěstím by bylo, zbavit se jich - ale jak...

Od optimistického příchodu do Nového roku 2016 se dostávám tam, kde jsem nechtěl být - dělá to, bohužel zkušenost osmdesátníka pohled kolem dokola. Naštěstí - už jsme zase u toho, jsou i důvody k potěšení, z rodiny, té nejbližší, i té širší, z přátel, třeba soustředěných kolem naší Chytré Ženy. Takže, uchovejme si  zdraví, spokojenost a  pro každého svůj vlastní  kousek, třeba i pokakaného „štěstíčka“. Přeje  Jarda