V porodnici

Za pár měsíců mě to potká opět, termín máme na 2.1.2011, avšak tento zážitek mám z doby před skoro 12 roky.

Přesněji z března 1999. Byla jsem jako tank, nárůst váhy: 25 kg, u lékařů jsem byla více než doma. V těhotenství jsem prodělala zápal plic, několik chřipek, no prostě „zábava“. Na konci zimy léta Páně už to mělo být za mnou, dcera si však dávala na čas. Z našeho malého městečka bylo nutno dojíždět každý druhý den do nemocnice v Ostravě. Ze začátku to byla Fakultní nemocnice Ostrava-Poruba, zde dopravní spoje byly ještě v pořádku, pak si ale lékaři řekli, že by mě mohli vidět i v nemocnici ve Vítkovicích. To bylo radosti! Zjistit další spojení, cestovat přes celou Ostravu s tím „závažím“… Co naplat, nic jiného mi nezbylo. Při další běžné kontrole – poslechu miminka dne 15.3.1999 si mě ve Vítkovicích už nechali. No konečně! Že by už?

„Tak maminko, pyžamo, župan, papuče, jdeme na to!“ Já sama si však porod představovala jinak. Znalá porodů z filmů jsem viděla scénář svíjející se matky, nadávající na všechny chlapy. Tak nic, asi to je jinak, tak jdeme na to…

Uf, jak jsem se mýlila!!! Na ultrazvuku zjistili, že mimčo bude mít velkou váhu, kolem 4 200 g. V hlase lékařů jsem poznala, že to není zas tak normální. Ale co, zatím to jde.

Proběhlo klasické předporodní vyšetření, ošetření, prošetření, pročištění a šup se mnou na pokoj. Pořád nic. Hodiny se vlekly, to jsem ale stále netušila, jak se povlečou za chvíli.

Bylo kolem 13. hodiny: Něco se děje…“Pomoc, něco se děje a já nevím, co! Sestro, to bolí!“ Sestra s úsměvem ve tváři odpovídá něco ve smyslu: „A kdo Vám řekl, že porod nebolí?“ Trpím stále ještě v normě. V osm hodin večer mi odteče plodová voda a už to začíná, svíjím se bolestmi, brečím, zvoním na sestry, lékaře, chci okamžitě císařský řez! Lékař mi vysvětlí, že mě to po císaři bude bolet ještě víc. Co mi je po tom! Mne to bolí teď!

Zkoušejí epidurál. Podepíšu cokoliv, jen mě už, proboha, zbavte té šílené bolesti. No, epidurál se minul účinkem. Trpím další 4 hodiny. Je mi jedno, že jsem se od bolesti pomočila, chabě omlouvám se, ale se slzami v očích a chvějícím se hlasem mě stejně není slyšet.

16.3.1999 - půl druhé ráno, zdravá holčička, váha 4 850 g, 53 cm (šlo to bez císaře). „Jaké jí dáte jméno, maminko?“ „Kateřina, protože je veliká, tak Kateřina Veliká. Nastává vytoužený odpočinek před nadcházejícím kolotočem, který potrvá minimálně 18 let.

Vše dopadlo dobře, i nyní je vše v pořádku, až na tu pubertu. To znáte, ne?

Lékařům a sestrám z Vítkovické porodnice bych tímto chtěla opětovně poděkovat za vynikající a profesionální péči.

nadenica – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete