Velká cesta do lázní

Bylo to v roce 1996, co se stala tato příhoda.

Po operaci mi byl schválen pobyt v lázních. Dostala jsem poukaz do Karlových Varů, které jsou od nás vzdáleny víc jak pět set kilometrů. Měla jsem pár let po dvacátých narozeninách a z cesty jsem měla docela strach. Nakonec jsem si zajistila lůžkové kupé ve vlaku. Bylo to sice dražší, připadalo mi to ale bezpečnější, a také pohodlnější.

Byla to doba, kdy ještě nebyly mobily a další technika. Do kufru jsem si zabalila oblečení, boty a vše na měsíc. Večer jsem se v kupé převlékla, pro pohodlnost, do noční košile. Však jsem měla celé kupé jen pro sebe. Své civilní oblečení jsem pečlivě složila do kufru, který jsem měla s sebou, a pod hlavu si uložila jen malou příruční taštičku. V ní jsem měla peněženku, doklady, poukaz na lázeňský pobyt, rtěnku a hřeben, nic víc. Vše ostatní bylo v kufru. Na stoleček jsem si dala budík, tehdy mechanický, s nastaveným buzením, aby mě ráno nemusel budit průvodčí.  A…usnula jsem. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zapomněla zamknout kupé.Drnčení vlaku mě brzy uspalo.

Spalo se mi dobře. Probudila jsem se dřív, než zazvonil budík. Rozhlédla jsem se kolem sebe, a v tu chvíli mi to došlo. V kupé chyběl můj kufr. Kupé bylo odemknuté, jak jsem ho nechala. Budík stál na stolečku a taštička byla, naštěstí, stále pod mou hlavou. Lodičky, které jsem měla na cestu, byly na zemi. Do nich jsem se obula a jen v kytičkované noční košili šla hledat průvodčího. Neměla jsem župan, ručník, nic k zahalení.

Zbývala necelá hodina do příjezdu do cílové stanice, když jsem průvodčího konečně našla. Oznámila jsem mu svou ztrátu.

„Pokud už pachatel nevystoupil, určitě ho vypátráme,“ usmál se pán v letech a já zrůžověla jako růžičky na mé noční košili.

„Já ale nemůžu čekat, musím nastoupit do lázní,“ vysvětlovala jsem. Sepsal se záznam, kde byl přesný popis kufru, a já prostě musela jít.

Bylo léto, a tak mi nebyla zima. I tak jsem budila v noční košili a lodičkách na ulici pozornost. A co teprve, když jsem takto vstoupila do přijímací kanceláře! Nakonec mě ubytovali, a dokonce mi půjčili i ručník a mýdlo. Tolik jsem se těšila na společenské večírky, cukrárny a koncerty, a nakonec jsem tu zůstala jen v noční košili! A tak má první cesta vedla do obchodu. Má spolubydlící byla tak hodná, že mi půjčila svou halenku a sukni, v které jsem si mohla nakoupit. V nejbližším obchodě jsem si pak koupila nový kostýmek, halenku a sportovní kalhoty na chození v budově. V jiném jsem si zakoupila nové plavky. Navštívila jsem i obuv, musela jsem si koupit ještě jedny, sportovní, boty. S tím jsem musela vystačit téměř týden. Tak dlouho totiž trvalo, než mě vyrozuměla policie s tím, že vypátrala pachatele.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Myslela jsem si, že kufr je nadobro ztracený. V duchu jsem se už rozloučila s mým oblečením, knihou a dalšími věcmi uvnitř. Nakonec se ke mně vše v pořádku vrátilo.

A tak jsem si po zbytek pobytu užívala večírky, koncerty a lázeňské kolonády. Tak se z ošklivého káčátka v jednom oblečení stala pravá lázeňská dáma a lázně jsem si jaksepatří užila. 

Ten kostýmek z lázní mám dodnes. Sice je mi už těsný, ale občas si ho ještě vezmu na sebe. Vždy mi vyvolá úsměv na tváři a vzpomínku na tento zážitek. A kecky, které jsem si ve Varech tehdy koupila, byly ty nejpohodlnější boty pod sluncem. A tak jsem ani nelitovala, že se mi stalo to, co se mi stalo. Bylo to krásné a tu dobu bych strašně ráda vrátila.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10