Velká rodina

Miky se mnou žil víc jak osm let. Původně jsem ho zachránila z množírny, byl ještě mladý, a už mi zůstal. To ještě žil i můj muž. Zprvu jsem se ho ujala na přechodnou dobu, než se mu najde trvalý domov. Miky si mě ale získal. Byl to milý uzlíček, který by pro svého pána dýchal.

Psa jsem neplánovala si pořídit, protože jsem se starala o nemocného manžela. Vyžadoval téměř celodenní péči. Když jsem ale viděla, jak i on pookřál, když pejska poprvé uviděl, bylo rozhodnuto. Miky už u nás zůstal. Zvykl si na chod domácnosti i na to, že nebude středem pozornosti. On ale moc pozornosti nevyžadoval. Stačil mu jeho pelíšek, pár hraček a pocit, že ho i přes stálou vytíženost máme rádi.

Když manžel zemřel, byl můj jediný společník. Nechtělo se mi setkávat s přáteli, tolik mě bolel odchod mého muže. Miky mě ale přiměl jít alespoň ven ho vyvenčit. Nakonec jsem se smířila s osudem, opět jsem se setkala s jednou i druhou kamarádkou a zvykla si na to, že jsme doma už jen dva.

Bylo mi šedesát, když jsem si našla dalšího partnera. No, partnera… V tom věku to byl víc kamarád, věrný přítel. Vídali jsme se ale denně. Vladimír psy neměl moc v oblibě. Nakonec ale Mikyho toleroval. Věděl, že je to už starší pes a nebude to dlouho trvat, a on odejde také tam, odkud už není návratu. Já mu navíc slibovala, že dalšího pejska už nechci.

Přišlo to. Mikymu se jednou zastavilo srdíčko a já zůstala sama. Tak úplně sama jsem nebyla, měla jsem Vladimíra. Ten ale mou bolest nechápal a nerozuměl tomu, jak moc se odchodem chlupatého mazlíčka trápím.

Po pár měsících jsem už bez psa nemohla a nechtěla vydržet. Bylo to silnější než já. Začala jsem si prohlížet inzeráty nabízející pejsky. Tehdy mě Vladimír poprvé varoval. Pokud si psa pořídím, odejde ode mne a já zůstanu sama!

Na chvíli jsem představu o dalším psovi zahnala. Pak ale přišla zima, nebylo kam jít a já trávila dny v bytě. Nebyl tu pes, který by mě donutil jít na procházku. Ve vztahu s Vladimírem jsem to vždy byla já, kdo toho druhého vytáhl ven. Vladimírovi vyhovovalo být doma, u televize, u novin nebo u počítače. Já ale potřebovala dalšího psího parťáka.

Ve chvíli, kdy jsem si domů přivedla Bobíčka, pejska středního věku a malého vzrůstu, se ode mne Vladimír odstěhoval. On přece říkal, že odejde, pokud náš práh překročí další psí nebo kočičí tlapka! 

Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala. Myslím si, že jsem se rozhodla správně, když jsem sobeckého muže vyměnila za veselého a oddaného parťáka. Místo toho, abych byla opuštěná, mám nyní kolem sebe mnohem víc lidí. Společnost mi dělají ostatní pejskaři. Je to taková velká rozvětvená rodina. Přátelství psů a lidí tu bylo odpradávna. Už naši předci věděli, že je nám prospěšné. Pes mi nikdy nedal na výběr. Trpělivě čekal, když jsem šla třeba do nemocnice za kamarádkou na návštěvu, až se vrátím. Věděl, že jsem jeho.

A když se jednou stalo, že já sama skončila v nemocnici, bez lidí jsem se ani já neobešla. V tom případě rád zaskočil jeden majitel pejska, kterého známe z procházek. A vím, že kdyby nemohl on, jistě najdu v té naší velké rodině pejskařů spoustu jiných, kteří vypomůžou. Stejně tak, jako já jsem ochotná pomáhat. Protože kdo má rád psy, má rád i lidi a sdílená láska se násobí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10