Vesnická zábava

Konečně nastal víkend a já jsem měla odjet se svým přítelem na chatu. Na chatě se scházela celá naše parta. Pája, Drobek (asi 100 kg,  2 metry vysoký dobrák od kosti) Mirča a Jirka se mnou. Celý týden jsem se na tu naši sešlost  těšila. Nakoupila jsem pár dobrot, lahev červeného. A se svým přítelem vyrazila. Chata je postavená kousek od Slezské Harty. V okolí je nádherná příroda a když jsme se sešli, byla vždycky super zábava.

Přes den se povídalo, hrála se dáma nebo člověče, hrálo se na kytaru, nebo se jen tak sedělo u ohně. Drobek byl vždycky nekonečná pokladna vtipů. Pokaždé mě s něčím nachytal. Mirča byla domácí a neustále něco pekla, tak jsem jí byla při ruce. Jinak kluci se znali už dlouho  a jako motorkáři neustále plánovali společné vyjížďky a srazy.

Pro tentokrát ale naplánovali, že večer zajdem do místní hospůdky na vesnickou zábavu. Chtěli mě představit dalším kamarádům, něco popít a zatančit si. Přišli jsme později, kdy už byla zábava v plném proudu a hned se začalo objednávat. Drobek objednal flašku Fernetu a neustále rozlíval do štamprlí. Já jsem se mezitím bavila s přítelem a šla tančit. Po hodině už jsem byla tak unavená a žíznivá, že jsem si sedla k ostatním ke stolu a tančit už jsem odmítla.

To byla šance zas pro Drobka. Jseš pozadu, tady máš štamprli.... No a jako naivní dvacetiletá holka jsem pila a snažila se držet krok. Kluci už byli ale trénovaní a mně stačily jen tři štamprle a věděla jsem, že mám dost. Když mi přistála na stole další, tak už jsem protestovala, že pít nebudu. Zvedla jsem se, že si zajdu na záchod. Vtom jsem zjistila, že mě nohy sotva udrží a strašně se mi motá hlava. Ani nevím, jak jsem na ten záchod došla, ale zvednout už jsem se z něj nedokázala. Doufala jsem, že to brzy přejde, ale to byl omyl. Seděla jsem tam snad hodinu, hlavu v dlaních a se závratí, která mi bránila vstát a dát o sobě vědět ostatním.

Mezitím u našeho stolu začalo pátrání, kde jsem se jim ztratila. Hledali mě všude, byli i dvakrát zpátky na chatě. Zašli i k Hartě a už o mě měli vážně strach. Pak jim někdo prozradil, že jedno WC na dámském záchodě je už hodinu obsazené. Jak se ale za mnou chtěli dostat, tak je pořadatel odtamtud vyhodil. Že tam kluci nemají co dělat.  Kluci mu  vysvětlili, že mě hledají a bojí se, jestli se mi něco nestalo. Nakonec mě zachránil sám pořadatel. Vynesl mě odtamtud v náručí, protože jsem nebyla schopna chůze a předal mě do náručí Drobka. První jsem dostala vynadáno, ale zároveň jsem cítila, že mají radost, že mě  konečně našli. Vůbec nevím, jak jsem se dostala zpátky na chatu. Vzbudila jsem se snad až na druhý den k obědu. Ten bolehlav vám ani nemusím popisovat.

Od té doby si nemůžu k Fernetu ani čichnout a dávám si velký pozor, co piju a hlavně s kým. Protože s partou motorkářů už pít odmítám :-) Některé věci se prostě musí odžít, aby se člověk poučil. Ale na druhé straně, na co bych pak dneska vzpomínala.