Vnukův dobrý skutek

Blížil se čas dušiček. Mě se vždy v tomhle dušičkovém období zmocňuje zvláštní pochmurná nálada. Sama jsem vytvořila věnečky na zahrádce, natrhala kytky, a chystala se navštívit hroby svých rodičů i bratrův. Rozhodla jsem se, že navštívím a dám věnec, zapálím svíčku i tchánovi.

Když to uslyšel 3letý vnuk Jakub, chtěl jet se mnou. Vymlouvala jsem mu to, ale on se těšil na vláček a autobus. „Bábi, to bude príma,“ žadonil. Nedokázala jsem ho odmítnout. Přisál se mě jako klíště a hlídal mě, abych mu neutekla. Celou noc se budil a ptal se: „Babi, kolik je hodin?“ „Proč se ptáš, Jakube?“ „No přece proto, aby sme nezaspali,“ odpověděl mi na otázku.

Brzo ráno jsme nasedli do vlaku s tím, že vše do večera zvládnem. Jenže člověk plánuje, a nakonec je vše jinak... Tchyně nás čekala na nádraží. „Musíte jít se mnou ke mně domů. Připravila jsem malé pohoštění.“ Věřte mně, to byla malá svatba. Zjistila jsem, že to naschvál protahuje, aby si co nejdéle užila svého prvního pravnuka. Když jsme se konečně vypravili, tak už se šeřilo.

Začala jsem pochybovat o nápadu vzít s sebou vnuka. Měla jsem jít sama s babičkou.  Z mého rozjímání mě probrala Jakubova hlučná otázka. „Babíí, a děda je spálený nebo ho jen zahrabali?“ „Pst, takhle se přece nemůžeš ptát, a uvědom si, že jsme na hřbitově a tady se nekřičí.“ Okřikla jsem Jakuba a s omluvou jsem pohlédla na tchyni.

„Ale děda nás už přece nemůže slyšet,“ odporoval Jakub.

„Já si myslím, že může,“ odpověděla tchyně a tajemně se zatvářila.

 „Jak to?“ podivil se Jakub a bylo na něm vidět, že ho odpověď zaujala.

 „Babičko, nemotejte mu hlavičku,“ chtěla jsem ukončit tuto nesmyslnou debatu.

  Babička mě však nevnímala a pokračovala. „Někdy mám pocit, že stojí za mnou, dědek jeden.“

„Babi, proč mu říkáš dědek,“ ptal se Jakub.                                                                      „Moc mě v životě natrápil a odešel tak rychle, že jsem mu nestihla ani pořádně vyčinit. A to mně nedá spát,“ odpověděla tchyně.

„Babi, a může nás děda strašit jako duch?“ To už bylo na mě moc a oba jsem okřikla.

Zůstali jsme přes noc. Po večeři jsme brzo zalehli. V mžiku jsem usnula. Spala jsem jen chvilku, když mě probudil strašlivý křik.

Vyskočila jsem z postele. Na chodbě bylo rozsvíceno. Světlo oslňovalo tchynin pokoj.

U postele stála postava, zahalená do bílého prostěradla. Když jsem z ní prostěradlo stáhla, koukal na mě Jakub s vážnou tváří.

„Co to provádíš, Kubo?“ ptám se ho. „Já,“ koktal Kuba, „jsem chtěl babičce udělat radost, aby mohla dědovi vynadat a mohla klidně spát.“ Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat, ale na spánek nebylo pomyšlení.

Při zpáteční cestě v autobusu bavil touto příhodou všechny cestující.

Ale něco se přece jenom změnilo. Babička už nikdy neřekla o dědovi nic špatného a z jejího slovníku zmizelo slovo „Dědek“...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10