Vražedný útok stmelil rodinu

Nad starobylým činžákem vylézá do stráně Monika se svým pětiletým synkem. Zavedla ho na téměř zarostlou stezku, které se mezi zasvěcenci říkalo Zvířecí. Na severní stráni Šáreckého údolí ji používají skoro už jen zajíci a srny.

„Roztrhnu si svetr, mámo, a babička bude nadávat,“ připomíná Pavlík.

„Neboj, přidržím ti tenhle šípek a jsme tam,“ uklidňuje mladičká matka synka. Je šťastná, že jí tchyně dítě půjčila. Tchyně a manžel jsou „lepší rodina“. S Monikou se „chlapec“ zapomněl. Syn úředník, zejména však matka, vdova po učiteli, jí to patřičně dávají najevo. Monika vyrostla opravdu v nuzných poměrech, i když naštěstí ne jako dvě její starší sestry v dětském domově. Proto se pokorně smiřuje se vším – i že si ji Pavlíkův otec nevzal, i že ji jeho matka neustále pokořuje a dítě jí jen občas milostivě „půjčí“. Dře v roztockých mrazírnách, nosí peníze, a protože je dobrosrdečná, podporuje i vlastní matku, u které je ostatně stále častěji, protože se u ní cítí víc doma.

Že sem Pavlík směl dnes s ní – to je pro oba opravdu svátek. Přivedla ho na své tajné místo. Je to přírodní skalka, na které v této roční době kvete mateřídouška. Zapomenutá stezka se tu rozšiřuje natolik, že si tu se synkem mohou natáhnout deku. Máma vybalí chleba se šunkou a otevře láhev s colou. 

Pavlík je tiché dítě. Oždibuje sváteční krajíc, obřadně připíjí svůj oblíbený nápoj.

Monika se na břiše natáhla směrem k trsu mateřídoušky, dychtivě vdechuje její vůni. Připomíná jí dětství. Těžké, nepříliš laskavé, nicméně volné. Tyhle chvíle pohody jsou po celotýdenní dřině vzácné. Sluníčko tu pěkně hřeje do zad, husté křoví chrání před větrem. Idyla.

Vtom se shora za zatáčkou ozvou kroky a hlasy. Kdo to sem, proboha, jde?

Shora je cesta sice celkem přístupná, ale ti neznámí lidé museli jít přes soukromý pozemek, přes Holečkovu zahradu. Holečkovic jsou mimořádně hodní, ale chodit zahradou dovolují jen známým! A tyhle hlasy zní úplně cize!

„Pohleďte, jaký krásný motýl!“ ozval se nadšeně starší muž.

„Tak si ho pořádně prohlídni, miláčku,“ zašveholil mladistvý hlásek. „Pojďte blíž, pane asistente, toho musíte vidět!“ nadšeně provolává stařík a je slyšet praskání větviček, jak se prodírá směrem k Monice s děckem. „Jsem za vámi, profesore,“ ozval se bezstarostný hlas mladšího muže, opravdu v těsné blízkosti za profesorem. Něco na tom hlase Moniku zarazilo. Děvče vyrostlo mezi společenskou spodinou a její uši mají neklamný smysl pro ten spodní tón, co prozrazuje špatný úmysl. Monika dešifrovala v asistentovi grázla.

Pavlík se nehýbá, aby nevyplašil neviditelného motýla. Monika ztuhla, je ve střehu. Náhle se vynořila za skalkou prošedivělá hlava usměvavého staříka. Ale než ho ti dva stačili pozdravit, zvedla se nad starcovým zátylkem ruka se sekerou.

„Bacha,“ zařve Monika jako pominutá. Dítě ztuhlo hrůzou. Starý muž sebou trhl, pootočil se, sekera dopadla. Ne na hlavu, nýbrž na rameno. Napadený muž se bezhlesně zhroutil na cestu. Monika civí do tváře mladému hezounovi se sekerou v ruce. Za ním vyděšený obličej zmalované mondény. Na okamžik celá skupina připomíná dramatické sousoší. Pak mladík v panice odhazuje sekeru, otočí se a beze slova prchá zpět do vrchu. Dlouhovlasé stvoření zaječelo a letí za ním, až křoví praští. Monika poklekla k zakrvácenému staříkovi. Je živý. Zvedla hlavu. Dupot směrem nahoru ustal. Aha, zvážili to, nechtějí mít svědky. Pohotově začala křičet: „Honzo, Tomáši, fofrem ke mně! Tady!“ Dupe, mlátí do stromu a šeptá Pavlíkovi: „Skákej a řvi se mnou! Musíme je vystrašit!“ Kluk pochopil a vřeští, jako když ho na vidle bere. „Mámo,“ vříská Monika ještě víc směrem k neviditelnému domu – volej policii!“ Trik vyšel. Dvojice nahoře se opět dala na útěk a jejich dupot se vzdaluje. Monika roztrhla jemný šátek na při pruhy a obvázala krvácející ránu, jak nejlíp dovedla. „Tak, Pavlíku, teď ho opatrně na dece potáhnu dolů,“ oznámila synkovi. "Ty jdi přede mnou. No tak, přestaň brečet, teď už nemusíš! Pospíchej, to jo, ale dávej pozor, ať neuklouzneš! Tudy!“

Muž otevřel oči. „Fajn, pane, to bude dobrý. Nebojte… já opatrně… ale nespěte! Neusínejte mi – támhle už je vidět náš barák!“

Jakmile se vynořila mezi zelení stromů oprýskaná zeď dvouposchoďáku, ječela Monika už bez přestání: „Honzo! Tomáši! Honem sem!“

Na dvůr vyběhl mladík a křičí, co že se děje? „Zabouchej na Honzu, ať mi jde pomoct! Volej policajty! Řekni – pokus o vraždu! A záchranku! Neblbnu! Maž, nebo tě zabiju!“

Mládenec vlétl zpátky do domu a vzápětí se cestičkou nahoru řítí sporý muž středního věku, Honza, za ním běží Moničina matka.

„No, co koukáte,“ rozkřikla se na ně Monika. „Honzo, ty ho vem opatrně v podpaždí, a my s mámou za nohy. Pozor tady u schůdků! Položíme ho na lavičku.“ Za chvilku bylo slyšet houkačku policejního auta a vzápětí sanitku. Doktor pacienta ohledal, Moničin obvaz shledal vyhovujícím a poslal saniťáky pro nosítka. Monika křičí za nimi: „Kam ho vezete?“ „Pod Petřín!“ zahaleká saniťák.

Policajti jdou s Monikou, její mámou a klukem nahoru do bytu sepsat protokol. „Tak nám toho útočníka popište!“ vyzval Moniku strážník. Ta náhle zezelenala. „Mně je strašně špatně,“ stačila ještě říct. Druhý policista jí sklonil hlavu až ke kolenům a povídá: „Hele, nech ji chvíli… Nemáte tu, paní, něco vostrýho k pití?“ A jako na zavolanou vchází do dveří dobrosrdečný soused Tomáš a nese láhev becherovky i čisté štamprle. Štědře nalévá a pobízí: „Napij se, holka, to ti udělá dobře!“ Monika se po něm vděčně podívala a nechá si lít bylinný nápoj mezi zuby. Polyká, kucká, už je jí lépe.

„Ale stejně jsi dobrá,“ povídá Tomáš uznale.

„Postavit se vrahovi.“

„Jsem cvok,“ řekla Monika. „Moh´ zabít mě a Pavlíka.“

Když vylíčila policistům, jak se všechno sběhlo, všichni uznali, že jednala tak duchapřítomně, jak to jen šlo. Nejvíc ale oba ochránce nadchlo, že Monika i Pavlík byli schopni detailně popsat toho chlápka, co udeřil starého pána sekerou, a dokonce i tu slečnu, co šla s ním.

„Stáli přímo proti nám,“ ubezpečoval je Pavlík hrdě. Moničina matka přitom hystericky vzlykala.

Ukázalo se, že šlo o profesorovu mladou ženu a jejího milence. Inu byla to velká událost pro celé Šárecké údolí. Zvěst o Moničině a Pavlíkově hrdinství se rozlétla všemi vilkami přes Kaplanku až k Jenerálce a druhou stranou kolem Žežulky do Podbaby.

Díky pohotovému zásahu policie se podařilo zachránit profesorův byt před vykradením. Monika dostala vyznamenání za statečnost od samotného pražského primátora. Pavlík neustále otci a druhé babičce líčil maminčinu statečnost. Pod dojmem takové slávy si Moničina tchyně vzala na starost poraněného profesora. Její zesnulý manžel byl ostatně taky profesor, třebas jen středoškolský, a tak docházet za rekonvalescentem chápala vdova jako stavovskou povinnost. Při první návštěvě považovala za nutné ujistit profesora, že jeho zrádná žena s milencem jsou již za mřížemi. Nebyl to nejšťastnější nápad. Stařičký pán se rozplakal. Nejdřív nebyl k utišení. Potom se však nové přítelkyni svěřil, jak velice svou ženu, bývalou studentku, miloval. A jak dětinsky důvěřoval svému asistentovi. Nemohl pochopit, co ti dva proti němu měli, když je měl tak rád. Šarmantní Moničina tchyně si umínila, že ho z toho dostane. Byla docela pohledná, a když to shledala smysluplným, dokázala také ukázat laskavou tvář. Svými milými úsměvy a péčí docílila, že po profesorově propuštění z nemocnice se přestěhovala k němu do jeho přepychového bytu, aby ho ošetřovala a věnovala mu komplexní péči. Ještě větší dobrodiní než profesorovi prokázala tímto činem svému synu. Ten – ač už pár let stárnul a plešatěl – dostal konečně poprvé v životě možnost vymanit se z područí své matky. Nyní to byla Monika, která řídila domácnost. Dostávala teď všechny peníze, obstarávala nákupy, vařila, prala, uklízela. Ukázalo se, že to umí stejně dobře jako tchyně. Byla přešťastná. Vedla vlastní hospodářství, a to ke spokojenosti muže i syna. Navíc měl manžel konečně příležitost bez žárlivého matčina dozoru sledovat báječné schopnosti své ženy. Znovu objevoval, jak je Monika mladá, krásná a žádoucí. Bezmála na ni začal žárlit, když se jí dostalo tolik poct od významných lidí. A zastyděl se, když se ho ptali, proč se vlastně dosud s matkou svého dítěte neoženil. Vymlouval se, že už to chtěl dávno udělat, že k tomu jen nebyl pořád čas a vhodná příležitost. Ta se teď naskytla. Starý dům – Šifonér – chystal Monice svatbu. Jedna sousedka přinesla krásné svatební šaty se závojem po dceři, druhá napekla chodské koláče. Tchyně se zastyděla a zaplatila slavnostní hostinu v Malostranské besedě. Svatba se konala na Staroměstské radnici a za svědka šel sám policejní inspektor.

Však bylo načase! Pavlík měl jít po prázdninách do školy! K zápisu se dostavil s oběma rodiči, jako člen řádné a úplné rodiny. K soudu Pavlíka nevzali. Považoval to za křivdu. Vždyť všechno viděl na vlastní oči! A tak se aspoň vyptával, jak to všechno probíhalo.

„Budeš už větší než já, než se ti dva vrátí z basy,“ sdělila mu máma.

„A proč vlastně chtěli zabít pana profesora?“

“Je starý a překážel jim.“

„Já jsem taky nechtěl zabít babičku, i když jsem s ní musel pořád zůstávat.“

„To je dobře. Vidíš, jak dobře si teď babička rozumí s panem profesorem.“

„Tak proč od něj neutekli pryč?“

„Ach, Pavlíku!“ povzdechla si máma. „Chtěli jeho byt, krásný nábytek, peníze…“

„Mohli si na to vydělat!“ zlobil se kluk.

„Máš pravdu,“ souhlasila Monika. „Víš co? Já myslím, že to jsou blázni a bláznům my nemůžeme rozumět,“ uzavřela to nakonec.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10