Výlet na Lichnici s překvapením

Po maturitě jsem nastoupila do podniku, kde pracovali převážně mladí lidé po škole. V té době mívali pracující patronáty nad školami. Pořádali pro ně různé akce – dětské dny, exkurze, výlety, besedy, atd. I v našem podniku jsme měli patronát nad jednou třídou z místní základní školy. Asi v polovině června plánovali ve škole výlet do Harrachova. Oslovili nás, zda bychom nechtěli jet s nimi. V práci s tím souhlasili a vybrali naší pětici, která se nejvíce zapojovala do práce s dětmi. Vše bylo domluveno, děti se těšily, v práci nás na ten den uvolnili. 

V den výletu jsme čekali na domluveném místě, ale nikde nikdo. Mobily tenkrát ještě nebyly, tak jsme se vydali ke škole. Zde nám paní (tehdy soudružka) učitelka řekla, že z důvodu vyšší nemocnosti dětí ve třídě výlet zrušili. Do naší firmy to ale nenahlásili. Co teď? Rozhodli jsme se docela rychle. V práci nás uvolnili, zastoupili nás kolegové. Pojedeme tedy na výlet sami. Došli jsme na nádraží a zjistili, že za chvíli odjíždí vlak do Čáslavi a potom má návaznost do Třemošnice. Takže náš cíl je jasný – navštívíme zříceninu hradu Lichnice.

Hrad byl vybudován ve třináctém století na místě hradiště na úpatí Železných hor na ostrohu kopce Lichnice. Od hlavního hřebene je oddělen dvojicí údolí. Což bylo v té době strategicky výhodné místo. Nikdo totiž hrad nikdy nedobyl a nepokořil. Nyní zde jsou zbytky hlavního paláce s hradní bránou a příkop.

Vystoupili jsme tedy z vlaku v Třemošnici a vydali se zhruba na 2,5kilometrovou cestu k zřícenině hradu Lichnice. Cesta nám rychle utíkala a už jsme viděli vstupní bránu. Jaké bylo ale naše překvapení, když nám cestu zastoupil voják a ptal se, kam jdeme. Nejdříve nás to zaskočilo. Voják se ale začal po chvíli usmívat a nakonec se rozesmál našim rozpakům. Viděl, že máme s sebou kytaru a hlavně dobrou náladu, tak nás zval dál. 

Společně jsme došli na louku v prostorách zříceniny. Zde sedělo dalších pět vojáků. Vysvětlili nám, že jednou za pět let se tu schází stejná parta záložáků na vojenském cvičení. V té době by měla být zřícenina nepřístupná. Vyprávěli jsme vojákům, jak nám nevyšel výlet s dětmi a málem ani tento. Zasmáli jsme se a posadili se k ostatním vojákům. Na ohýnku jsme si opekli buřty, které tu vojáci měli. Na oplátku jsme jim dali ochutnat naše svačiny. Kolegyně zahrála na kytaru, zazpívali jsme si a užili si hezký slunečný den. Ani se nám nechtělo zpět na vlak. Vojáci nás doprovodili k bráně a loučili jsme se slovy: „Tak za pět let zde!“ Kolega Pepa to potvrdil i za nás ostatní. Cestou domů jsme se shodli na tom, že jsme prožili asi hezčí den, než s dětmi v Harrachově.

S vojáky jsme se na Lichnici už nepotkali. Přišla sametová revoluce a velké změny. Žádná vojenská cvičení se už nekonala. Pepa si to tenkrát ověřil, vzal kolo a na Lichnici jel přesně po pěti letech od našeho výletu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10