Vylétnutí z rodného hnízda

DOMOV - RODNÉ HNÍZDO

Když jsem manželovi v roce 1963 řekla své ANO pro společnou cestu, ještě jsem nevěděla nic o samostatném rodinném životě, co mě čeká a nemine. Ale přála jsem si velkou a spokojenou rodinu a nějaké to vnouče.

První starosti nastaly s bydlením. U rodičů nebylo možné bydlet a tak nám spolupracovník umožnil bydlet v jeho rodinném domku. Toto bydlení bylo v místě mého rodiště, nedaleko od mých rodičů a dalších čtyř sester. Tento problém nebyl vyřešen ovšem na dlouho, jelikož závod, ve kterém jsme pracovali, byl v roce 1967 uveden do likvidace pro velmi zastaralé zařízení. V této době jsme měli již dceru Helenu a Pavlínu. Manžel dostal práci v rámci podniku a tak nám nastalo stěhování do jiného okresu, kde nám byl přislíben byt 1+2 s dočasným provizorním bydlením. V tomto bydlení do rodiny přibyl syn Richard a jelikož slíbený byt nebyl stále volný, došlo k dalšímu stěhování na severní Moravu, kde žijeme od roku 1969 do dnešní doby.

V závodním bytě 1+3 jsme s manželem a třemi dětmi prožívali krásné soužití, radostné oslavy narozenin, šťastné prožívání vánočních svátků a občasnou návštěvu některých z rodičů, kteří byli odkázáni na vlakové a autobusové spojení. Nejkrásnější období v našem rodinném hnízdečku bylo do doby, než se naše děti začaly zamilovávat. Měly na to již právo, byly pracovně zajištěny a tak jsme s manželem čekali každým dnem, kdy nám sdělí, že se budou vdávat nebo ženit. Nastala doba, kdy děti více času trávily se svými milovanými a já jsem přemýšlela, jak to bude vypadat v naší rodině, až zůstanu sama s manželem doma, když jsem byla zvyklá kolem sebe mít děti a starat se o jejich výchovu.

Samota však přicházela postupně, jelikož jako první se vdávala dcera Helena v roce 1985, pak následovala v roce 1987 dcera Pavlína a nakonec z rodného hnízda vyletěl v roce 1991 syn Richard. V našem bytě osiřely postele, utichlo vzájemné se hádání dětí, nebyla slyšet moderní hudba, nikdo nechtěl pomoci s domácími úkoly, nebylo komu vyvařovat, prát a žehlit, chodit na společné procházky, do kina, na třídní schůzky a podobně. Nastala taková „doba temna“, na kterou jsme si já ani manžel nemohli zvyknout. Nikdo z našich dětí nezůstal se svou rodinou v našem bydlišti, takže vzájemné návštěvy se konaly pomocí dopravních prostředků. Návštěvy se vesměs konaly v sobotu nebo v neděli, na což jsem se s manželem těšila celý týden. Vždy jsem něco dobrého uvařila a upekla v takovém množství, aby si také vzali s sebou domů. S přibývajícími roky se počet rodiny stále zvyšoval, až dosáhl celkového počtu 15 osob, z čehož bylo sedm vnoučat. Mezi vnoučaty nebyl velký věkový rozdíl a tak opět byl u nás slyšet dětský smích i pláč. V době „našeho temna“ začalo svítat. A opět bylo u nás doma veselo, někdy až moc, když se sešla kompletní rodina u příležitostí významných rodinných událostí včetně vánočních svátků a v neposlední řadě také svatby vnučky.

Na začátku nás bylo pět, v současné době je nás již šestnáct a vdaná vnučka se stará o počet sedmnáct, který bude docílen v červenci tohoto roku, kdy se stanu prababičkou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10